Okolí Salemu

Každodenní únavná práce. Ani den odpočinku. Příroda byla v rozpuku, sice o něco klidnější, než na jaře, ale zato stálo o dost živá, než-li na podzim nebo v zimě. Sucho, které střídaly lijáky. Počasí mu nikdy nevadilo, patřilo k zemi. I ta dřina. Ovšem když část jeho energie ubírala Eunika, jen těžko mohl přijímat všechny ty normální věci, které se měly dít. Čas od času hleděl na svou dýku a pomýšlel na ukončení trápení té, kterou už několik let chránil před světem i před sebou samou. Snažil se chránit její lidskost, připomínat jí, kým byla, a na koho nesměla zapomenout. Jenže občas už měl plné zuby záchvatů a změn nálad. Nebál se jí, jen už cítil, že by rád za své skutky něco získal. Chtěl z ní odebrat její prokletí, ale tak daleko jeho  schopnosti nezasahovaly. Bylo to nemravné. Vracet někoho do života. Brát jej zemi a dělat z něj nemrtvou a nečistou věc. Přesto ji chránil. Byl to střet jeho vlastního zájmu, něco, co nemělo být, ale on, zasažen tou nocí, kdy ji našel, nějak nemohl dopustit, aby zmizela. Aby byla jen tak zabita, i když klid by jí jistě prospěl. Jak dlouho? Ta otázka jej napadala velice často. Jak dlouho ji ještě bude mít u sebe, když její nemoc nebyla léčitelná? Odpřísahal si, že ještě zkusí najít nějaké další řešení, a pokud jej nenajde, nechá ji odejít na druhý břeh tím nejlepším způsobem, jakého bude schopný. Alespoň to si slíbil. Do té doby mu Eunika pomáhala, jak jen mohla. Pomáhala mu se zvířaty, s rostlinami. A on jí za to často připravoval masné pokrmy, aby byla alespoň v rámci možností klidná. Lidské maso jí odmítal obstarat. Viděl na ní, jak moc by si jej přála, ale nemohl to dopustit. Pokud by to dovolil, neztratila by pak i poslední kousky svého já? Vždyť už tak vše drželo na vlásku, nemělo smysl si nalhávat nebo to idealizovat. Možná proto v něm kvetla ta představa, že jí z tohoto života pomůže, až bude jasné, že už skutečně není nic, co by mohl udělat. Ty myšlenky však zesílily, když na prahu svého domu jednoho rána našel košík. Dveře otevřela jeho chráněnka, lapajíc se po něm s takovou chtíčí a hladem, že pospíšil, aby z jejích spárů vysvobodil proutěný košík. Jaké bylo překvapení, když z jeho hlubin slyšel dětský křik. Košík pak rychle otevřel a zůstal překvapeně hledět na pár dnů staré nemluvně. Ta tvář i pár zlatavých vlásků mu připomněl tvář té dívky, s níž jednoho podvečera skončil na seníku. Trest, a zároveň dar, který mu byl vrácen. Zdravý a plný života. Zamručel a drsnými bříšky prstů přejel po hebké dětské tvářičce. Nebylo pochyb, že toto dítko bylo jeho. Netušil, kde je jeho matka, ačkoliv věděl, že svobodné matky nebylo nic, co by bylo na denním pořádku. Ta ostuda, žádný pořádný manžel. Lidská společnost měla tendence své chyby odbývat na těch nejmenších a nejvíc bezbranných. Na tvorečcích, kteří neměli možnost promluvit. Těžké rozhodnutí leželo před Eugenem. Nikdy své děti nevychovával, obvykle je sledoval zpovzdálí, zatímco natahovaly své ručičky k domnělým otcům. Neměl ani ženu a Eunika pro malé stvořeníčko představovala hrozbu. Přesto jej ale nemohl nechat na prahu, nemohl jej ani nikam odnést a jen tak se jej zříct. "Ty, synu, převezmeš mou roli, až přijde čas. Budeš silným a potřebným, až trochu vyrosteš." Pronesl k dítku, které si posléze vzal do náruče a pousmál se. Poprvé za dlouhé měsíce, kdy v jeho životě převládal spíše jen chlad. Na střechu a okna začal dopadat chladivý déšť. Tušil, že nepřišel sám, ale že jej vyvolala zřejmě ta, která mu zde dítě nechala. "Postarám se o něj, jen doufám, že ty se dobře postaráš o sebe." Tichá slova vyřčená kamsi k nebi, než za sebou zabouchl dveře, dítě v náruči. A tak do jeho života vstoupil Elias Delven.

Nakloní hlavu lehce na stranu a smutně se usměje. "Pro otce jsem spíš jeho nejcennější poklad, který má potřebu střežit před vším, ovšem nevšímá si, jak už mě to ubíjí." Pronese se smutkem v hlase i tváři. Jenže na rozdíl od nějakého ptáčka ona se naučila, jak se z té zlaté klece, uvnitř které byla skrývaná, dostat. Dokázala otce přesvědčit, že potřebuje vidět okolní svět a nejspíš i díky své chůvě, ovšem později se naučila mizet bez povšimnutí a stejně tak se vracet a nejspíš to byla ta nejužitečnější věc, kterou se během svého krátkého života naučila.
"To zní jako férová nabídka. Ovšem nestalo by se to, že bys mě nutil zůstat v domě a omezoval mě, tak jako můj otec?" Pronese otázku, která jí tíží asi nejvíce. Jak často vídá některé vznešené dámy, které jsou jen stínem za svým manželem a poslouchají ho na slovo. Ona se nechce přidat k téhle skupině žen, které už dávno ztratily to, v co dříve věřily. Těm, které ztratily svobodu a svobodnou vůli. Zůstala jen skořápka věrná vlastnímu manželovi a to bez výjimky. Ohledně lásky si nebyla jistá, nikdy do nikoho zamilovaná nebyla, takže by jen těžko mohla poznat, zda je některý její cit láska nebo ne.
"Hej." Vypískne, když si jí Ethan přehodí přes rameno a bojovně ho začne bušit, i když asi jen těžko velkou silou. Je to spíš automatická než cílená reakce. Sice jí to překvapilo, ale na druhou stranu jí to i pobavilo. Stále byla mladá a podobné nepředvídatelné situace jí přišly více zábavné než nebezpečné. "To budu moct zhodnotit až zpětně, momentálně si stále stojím za tím, že to moudré bylo." Pronese a pobaveně se zasměje. Tedy ne ani tak moudré, jako zábavné.

Lehce si povzdechnu. „Rád bych pravil jak se cítíš, ale pravdou je, že já kdy si se zřekl této zodpovědnosti či nějakého přepychu.“ A byla to pravda nechtěl jsme otcův titul a hlavně, hlavní důvod byl, že vždy jsem měla pocit, že tam nepatřím jediný, kdo mne držel nad vodou byl otec a nevlastní sestra, která mi dávala smysl, toho všeho. Takže jednoduše jsem před vším utekl jediným podpisem na rozdíl od Clarissi.
Proto mne nepřekvapil ton hlasu ani výraz v její tváři jen místo toho to konejšivě pohladím po blond vlasech a pousměji se. K tomu nebylo, co říct. Ale při zmínce, zda jí budu držet v domě jako otec se zamračím. „Vypadám snad jako někdo, kdo má nemá na práci nic jiného než hlídat vás, kde vlastně stojíte nebo, kde budete?“ pravím zcela pravdivě doopravdy nemám na to, abych hlídal, zda je doma nebo venku na trhu. Je na ní jak se ujme svých povinností. „Jedinou věcí, kterou po tobě nejspíš nikdo nežádal bude. Plnit si své povinnosti, což znamená, že tě čeká mnoho učení. Myslíš, že tvé jemné ruce to zvládnou?“ pousměji se s lehkou výzvou ve tváři. Byl jsem odjakživa se sám o sebe starat na rozdíl od vyšší vrstvy já jí služebnictvo dát nemohl. Byl jsem voják, a co si doma neudělám sám nemám. A už znovu jsem netoužil být obskakován, takto mi to zcela vyhovovalo.
Doopravdy do mne začala lehce bušit svými drobným pěstmi, to mne rozesměje. „Copak Clarisse. Snad jste nezměnila názor. Chtěla jste na sebe upozornit a povedlo se Vám to. Ted se vám dostane zasloužené odměny.“ Praví s vážností, ale ve skutečnosti mu cukali koutky úst na štěrkovité cestě jí postaví na vlastní nohy a pohladí ji lehce po bradě. „Tak ještě jste mi nedala svou odpověď. Chcete si mne vzít?“ praví poklidným tonem a pohledí jejího hřebce mezi nozdrami.

Už je to nejaký čas, odkedy prišiel do mesta, celkom sa mu tam páčilo, Salem mal svoje osobitné kúzlo, ktoré si ešte nevšimol v žiadnom meste, v ktorom doteraz bol, avšak trochu ho to aj desilo. Mal pocit akoby mesto žilo vlastným životom a záleží len od neho či ho prijme alebo nie. Či mu dovolí tam žiť alebo nie. Snažil sa však dodržiavať spoločenské pravidlá a nijako nevytŕčať z davu. Aj to je dôvod, prečo svoje "povinnosti" vykonával mimo mesta.
Ruky mal sfarbené krvou, pomerne čerstvou, miestami už schla, ale to bude tým, že jeho obeť už je mŕtva nejaký ten čas a on ešte nenašiel žiaden potok alebo proste hocakú vodu, v ktorej by zo seba mohol zmyť dôkaz o tom, že to spáchal on. Z končekov prstov mu ešte kvapkala krv, ale vystopoval by ho po nej už len málokto, pretože rozostupy medzi jednotlivými kvapkami sú už dosť veľké. A keď začul zurčiacu vodu, rozbehol sa ku nej akoby nejedol už veľmi dlho a pred ním sa tam objavil dobre prepečený kus mäsa. Jemu však stačil len potok, ktorý tadiaľ tiekol a voda v ňom. Vrhol sa k nej, div sa v nej nezačal kúpať a zhodil zo seba košeľu. Na nej moc krvi nebolo, takže sa najprv umyje on a potom sa môže začať venovať jej.
Ponoril ruky do vody takmer po ramená a začal zo seba drhnúť krv. Voda bola ľadová, ale zaťal zuby a nevšímal si to. Potreba očistiť sa bola silnejšia než nepríjemný pocit zo studenej vody. Nakoniec si vzal košeľu a ponoril ju do vody. Začal z nej drhnúť tých pár kvapiek krvi a preklínal v duchu toho chlapa za to, že sa nechcel nechať zabiť bez toho, aby pri tom musel preliať jeho krv. Nenávidel to, keď sa musel zašpiniť krvou, za prvé to išlo ťažko dolu z oblečenia a za druhé to v ňom vzbudzovalo o to väčší pocit, že je vrah. Keď svoju obeť zabil napríklad tým, že jej zlomil väzy, zostal pri tom čistý a nemusel sa potom obťažovať s praním, nemal na rukách dôkaz o tom, že zabil, nemusel sa na to pozerať, keď krv mizla vo vode. Nemusel ani cítiť ten železitý pach... Bral to iba akoby si splnil svoju povinnosť a nič viac. Ale takto sa cítil ako obyčajný vrah a to sa mu nepáčilo.
Košeľu vyžmýkal najviac ako sa len dalo a postavil sa. Mal by ísť domov, ale zatiaľ mu bolo dobre, mal tu pokoj, ticho, bol tam sám... Čo by sa mohlo pokaziť okrem počasia? Prehodil si košeľu cez vetvu blízkeho stromu a on sám sa posadil k jeho pňu. Oprel sa oň chrbtom a po chvíľke zatvoril oči.

Musela se smíchem kousat do rtu při klusu, jímž se kůň hnal kupředu, za zády nechávaje Salem s veškerými jeho obyvateli. Vidět ji nějaká její drahá kolegyně, pravděpodobně by pukla závistí. Aby také ne, když si Georgine seděla na hřbetě pěkně stavěného grošáka patřícího jednomu ze synů místního šperkaře, jehož výrobky byly opěvovány především v Bostonu. Měla štěstí - Johnův otec se odmítal přestěhovat do města překypujícího životem, měl rád svůj klid a zdejší lidi znal. Už tak jej unavoval výjezd jednou, dvakrát do dvou měsíců, kdy se objevil na bostonském trhu, nabízeje své výrobky bohatým občanům připlouvajícím do Nové Anglie za lepším životem. John byl... v Georgininých očích obyčejným hlupákem zmanipulovaným hezkou holkou, co před ním za pár mincí roztáhla nohy a dala mu ochutnat sladkobolný hřích. Patrně největší v jeho dosavadním životě. Sedmnáctiletý mladíček nepoznamenaný životem se do rusovlasé nevěstky okamžitě zamiloval. Sliboval jí hory doly, nosil jí otcovy šperky a několikrát už stihl navrhnout možnost sňatku. Georgine se mu pokaždé vysmála pod rouškou nejistot - co by na to řekl jeho otec? Jak by se na něj dívali jeho přátelé? A co sousedi? Hrála si s ním, ničila tu jemnou dětskou duši. Sama mu navrhla, aby svůj vztah drželi v tajnosti před ostatními.
Scházela se s ním, sotva by to nazvala láskou či prostou náklonností. Pro ni šlo pouze o využívání zdrojů, o možnost se alespoň na krátkou chvíli odpoutat od nuzného života nevěstky. Stejně jako teď, když na Johnovu koni, samozřejmě vypůjčeném s jeho dovolením, projížděla lesem, až za ní ryšavé vlasy vlály. Nikdy se necítila volnější než zlehka osedlaném koni. Ten pohyb... inu, ano, evokoval v ní jistou polohu, jíž nanejvýš milovala, a kterou si takřka nikdy neodpustila s mužem v posteli. V šatech se spadlými rameny, korzetem svírajícím žebra a rozpuštěnými vlasy připomínala malou divoženku, princeznu vzpírající se pravidlům. Smích se linul ze rtů při každé větší přeskočené větvi. Cítila se volná, tak nádherně volná...
"Prrrrr, chlapče," se zvoláním zatahala za uzdu při pohledu na mladíka omývajícího se v křišťálově průzračné řece. "Ale, ale, copak to tu máme?" Škádlivý úsměv si nedokázala odpustit při pohledu na mladíkovo obnažené tělo, skoumajíc ho pohledem oříškově hnědých očí. Z výšky sedla jej nedokázala na první pohled rozeznat, což jí ani tak nezabránilo si jej dobírat. "Není na koupání voda příliš studená? A to si běžně necháváš na sobě kalhoty?" Jemně škubla uzdou, aby se kůň pohnul z místa, obcházeje ho přímo ukázkovým krokem. Teprve ve chvíli, kdy k ní zvedl oči, přimhouřila ty své pátrajíc v paměti, kde jeho tvář mohla vidět. Nevěstinec, to bylo jasné, ale... Ne, ještě s ním neměla tu čest. "Ty jsi ten, co chodí za Joan, že ano? Blondýnka, modré oči, velká... hmm... zábava s ní je." Nakonec si rozmyslela, co mu k tomu řekne. Joan byla známá pro své křivky, ale v posteli nebyla zrovna žádné terno. Na druhou stranu, kdo nechtěl divokou jízdu, ten si zaplatil zmíněnou bledulku. "Řekni mi... je vážně tak nudná?" Rozkošnické jiskřičky v očích se sotva daly přehlédnout. Přímo si užívala tento rozhovor, co by jednoho mohl přivést do rozpaků. Ji? Sotva.

Tak sa zrejme mýlil a sám nebude, pretože začul kopytá koňa, najprv v rýchlejšom tempe a potom pozvoľna spomaľovalo. Vedel, že to nebude jeleň alebo nejaký iný tvor z lesa, pretože kroky boli príliš ťažké. Nechcelo sa mu však otáčať sa, on si pekne počká či sa jazdec rozhodne ho osloviť alebo nie. Ako však začul hlas jazdca, zistil, že to je žena.
Počúval jej slová, pochopil ten hravý tón aj jemné doberanie. Zrejme to nebude nejaká panička z mesta, ktorá sa rozhodla ísť sa prejsť. Dvihol k nej pohľad a premeral si ju pohľadom. Podľa jej odevu a celkového zjavu by bol odhadoval, že buď je to lesná víla, alebo je to dcéra nejakého muža z mesta, ktorý ju doma drží pod zámkom, len aby mu ju neodviedol z domu nejaký chlap ako svoju nevestu, do ktorej sa zamiloval na prvý pohľad, ale nebola by v tom láska, len túžba po jej tele a kráse. Nuž, on by si tiež dal povedať, keby chcel založiť rodinu, ale do toho sa mu ešte rozhodne nechcelo. A možno sa v tom dievčati mýlil a je to niekto úplne iný.
Postavil sa na nohy a jemne sa usmial. Ale túto hru môžu hrať aj dvaja... "Väčšinou mi tie nohavice dávajú dolu nejaké dievčatá, ale teraz som so sebou žiadnu nemal, takže som si musel vystačiť s umytím vrchnej časti tela. A či je voda studená alebo nie... Môžeš ju sama skúsiť." Navrhol jej. Ak je taká odvážna aj mimo rečí, ale aj čo sa týka skutkov, bude to ešte zaujímavé.
Keď však zmienila Joan, spozornel. Takže odtiaľ sa "poznajú". Mohlo mu to napadnúť, že existuje aj tá tretia možnosť, v ktorej vystupuje ako dievča, ktoré si zarába svojím telom. Moc sa tomu nedivil, za jej telo muži isto radi platia vysoké sumy. "Joan je..." Na chvíľu sa pozrel inam, aby našiel to správne slovo akoby ho mal nájsť niekde vyryté v kôre stromu. "Neviem čo sa o Joan hovorí, ale ja sa nemám na čo sťažovať." Jemne pokrčil plecami.

Pozorovala jej bystrýma očima, pro někoho hlubšími a zvláštními, neboť se v nich odrážela bolest, sebepohrdání a zároveň i jistá hrdost. Člověk by o ní z fleku mohl říct, že tato mladá žena jen tak před někým neskloní hlavu, pokud vůbec. Zdála se na podobný úděl od pohledu příliš tvrdohlavá, umanutá nebo zkrátka drzá. I teď, když seděla v sedle s rovnými zády, na něj pohlížela svrchu s bradičkou zdvihnutou. "Dnes žádné nemělo čas? Nebo jsi všem zlomil srdce?" Zvesela zanotovala svůj dotaz, viditelně rozvrkočená z tohoto seznámení. S mládencem ještě neměla tu čest prohodit jediného slova, ač po něm už několikrát za tu dobu, kdy navštěvoval nevěstinec, pokukovala. Teprve dnes, po takové době, se jí konečně poštěstilo. A hodlala si to sakra užít. "Nebo jsi jim pro tentokrát nebyl ochoten zaplatit? Víš přece, že zadarmo ani kuře nehrabe," s vítězoslavným úsměvem a lehkým pohozením hlavy, až rusé vlasy přepadly přes rameno na záda, mu dávala znát, jak to v životě chodí. Jako by snad měla o tolik víc zkušeností než-li on sám. Shlížela na něj viditelně spokojená s postojem, díky němuž se považovala... Inu za mnohem zábavnější společnost než jakou by nalezl v samotném Salemu. Místní děvčata, dle jejích úvah, pozbývala břitkost ostrého jazyka a jakousi hravou drzost, díky níž Georgině vše procházelo. Aby také ne, se svým vzhledem si toho mohla mnohé dovolit.
S našpulenými rty pohlédla na vodu, co působila snad za každého počasí jako ledová ruka samotné Smrti. Přesto nakonec šťouchnutím do slabin pobídla koně ke kroku, nechávaje ho pomalu zavést jezdkyni do hlubin vcelku mělké říčky. "V tom případě očekávám, že nebudeš dlouho otálet, abys mi pomohl ze sedla, když máš tu jedinečnou možnost." Upírala na něj zvědavý pohled s dvojsmyslnou narážkou. Rusovláska byla jednou z mála, které bylo těžké jen tak dostat v posteli pod sebe, obvykle si sama určovala frekvenci pohybů, tempo i způsobovanou rozkoš. I zde bylo vidět, že do dámy má kapku daleko, neboť seděla na koni obkročmo jako muži. Nyní stačilo pouze přehodit nohu přes hlavu napájejícího se koně a počkat si, zda jí mládenec ochotně pomůže na zem.
"Pomůžu ti. Joan je děvče, kterému zaplatíš a práci si odvedeš sám," doplní s lehkým pokrčením ramen, jako by neprozradila strategii jedné ze svých kolegyň. "Ale pokud tě něco takového baví... tvoje smůla," protočí oči nad touto variantou s mírně našpulenými rtíky. "Kolikrát... Řekni mi, kolikrát ti ho vzala do úst, hm? Kolikrát tě trýznila rozkoší, když ti nedávala možnost vyvrcholit? Nebo mi alespoň řekni, kolikrát to byla ona, kdo na tebe nasedl místo toho, aby ležela natažená na posteli na zádech jako nějaká mrtvola?" Poslední dotaz prskla s viditelnou nechutí. Proti Joan osobně nic neměla, jen nechápala, co na ni někteří muži viděli. Tedy... rozhodně do doby, než potkali ji.

Jej slová boli dosť priamočiare, bolo jasné, že jej vychovanie nie je hodné kráľovnej, ale možno by jej práve ten podrezaný jazyk a pekná tvárička dokázali vybojovať trón bez väčšej námahy. Ona by nebojovala, ona na to má ľudí. Aj keď sú ženy jej povolania v spoločenskom rebríčku žalostne nízko - nie moc ďaleko od toho jeho -, on si myslel, že pre spoločnosť znamenajú pomerne veľa. Nejde ani tak o jeho osobné potreby, ktoré tam z času na čas ide uspokojiť, ale nevedel si predstaviť svet bez toho, že by sa slobodní chlapi bez žien nemali s kým potešiť, to by stále chodili nasratý a nedalo by sa s nimi porozprávať ani nič... Takto dokážu byť aj občas uvoľnení a v pohode. A to len vďaka ženám, ktoré sú ako dievčina sediaca na statnom koni pred ním.
"Ani jedno ani druhé, skôr sa mi nechcelo pre nejakú ísť. Ale ako sa zdá, ona prišla za mnou." Jemne sa usmial akoby jej práve len pochválil účes a dúfa, že ju tým ako neskúsený mladík zvedie a ona ho zasvätí do sveta telesných rozkoší. "O peniaze ani tak nejde, tie sa vždy niekde nájdu." Povedal to štýlom akoby bol dávno za vodou a doma ho čakajú truhlice plné zlata. Je pravda, že si medzi vecami tajne skrýva aj istú čiastku peňazí, ktoré má ešte z domova, ale tie moc nepoužíva, vždy sa snaží míňať len tie, ktoré si sám zarobí a to znamená, že aj tieto záležitosti si hradí zo svojho platu.
Sledoval ju ako na tom majestátnom tvorovi vošla do vody a usmial sa. Niektoré kone sa boja ísť do vody, tento s tým zrejme problém nemá. Ale čo, on sa v koňoch príliš nevyzná a vždy ich bral skôr ako dopravné prostriedky než niečo iné. Samozrejme, tiež sú to pre neho zvieratá a v živote by žiadnemu neublížil dobrovoľne, ale jeho mladícka radosť z týchto krásnych tvorov ho už opustila a zostal iba skrytý obdiv. Skrytý tak hlboko, že len občas na neho narazí. Svoj pohľad však presunul z koňa na dievča, ktoré na ňom sedelo ako správny chlap a skoro sa na tom zasmial. Ju zrejme spoločenské pravidlá a zvyklosti vôbec nezaujímajú a ak ju aj zaujímajú, tak len v zmysle ako by ich mohla porušiť. Ale to už bola jej starosť a on sa na tom mohol len dobre zabávať. Bez zaváhania sa vybral za ňou aj keď voda bola stále rovnako studená, ale nevšímal si to a proste sa postavil ku boku koňa a natiahol k dievčaťu ruky keď si prehodila druhú nohu na bok. Ako správny chlap by možno mal túto šancu využiť a pokúsiť sa dotknúť sa jej na tých správnych miestach a zhodiť to na náhodu, ale on jej len prosto položil ruky na boky a pomohol jej zoskočiť dolu z prosto osedlaného koňa. Ale celkom by ho aj zaujímalo kde by ľahká deva vzala koňa? Ukradla ho? Alebo si tak dlho šetrila peniaze? Možno sú k nej len muži veľmi štedrí...
Počúval čo hovorí o Joan a síce s ňou v niektorých veciach súhlasil, z jej slov sa v ňom búrila krv a to aj napriek studenej vode, ktorá mu omývala nohy. Chvíľku na ňu zamyslene hľadel akoby zvažoval každé slovo, ktoré jej ch povedať a potom spustil. "Povedzme, že som sa za svoj život naučil skromnosti, preto môžem tvrdiť, že na isté veci mi stačí aj Joan. Nie je zlá, veľmi dobre sa s ňou rozpráva a čo sa týka toho zvyšku, tak... ujde to, zažil som horšie aj lepšie ženy než je ona." Znovu iba to neurčité pohodenie plecom. Možno sa tváril akoby si svojimi slovami nebol istý, ale myslel ich smrteľne vážne. A je síce pravda, že by rád znovu okúsil nejakú diablicu, jemu stačil pocit, že zo seba dostal všetko čo potreboval. Či už svoje myšlienky, ktoré jej tak rád zdeľuje a ona ho ochotne počúva, alebo sa to týka iných... ehm... vecí. "Ale z tvojho postoja by som povedal, teda, nechcem pôsobiť namyslene, ale povedal by som, že... žiarliš." Musel tam urobiť tú dramatickú pauzu, počas ktorej sa na ňu veľavýznamne pozrel, aby sa vzápätí jeho pohľad zmenil na veľavravný. Samozrejme, v jeho očiach bolo jasne badať tie šibalské iskričky. Možno sa ju snažil tak nejako zámerne vyprovokovať a možno aj nie. V tomto momente asi sám nevedel o čo mu presne ide, ale vedel, že chce o tom dievčati vedieť viac. Nepotrebuje jej adresu a meno matky či otca, len s ňou chcel stráviť trochu viac času, pripadala mu zábavná, takúto ženu človek nestretne každý deň a on to hodlal aj využiť.

Zvědavě si ho prohlížela, nedávala na sobě znát pohoršení či jakoukoliv jinou emoci kromě hraného překvapení nad tak přidrzlou odpovědí. Vypadala snad jako jedna z těch cuchet, co by se na něj vrhla a servala z něj kalhoty? Aby svou jemně naznačenou uraženost dokázala, pohozením hlavy si poodhrnula vlasy přes rameno na záda, kde ji v mírných vlnách spadaly jako lesklý ryšavý vodopád. "Nejsem ten typ děvčete, co ti sundá kalhoty jenom proto, že v to snad doufáš," odfrkne si přezíravě s nosánkem nahoru. S muži si uměla pohrávat, byla to jedna z jejích vybroušených schopností, díky nimž si je omotávala kolem prstu. Navíc alespoň si mohla dokázat, že je pořád dobrá a muži za ní půjdou světa kraj. "Vidím to spíš na ta zlomená srdce. Takhle tě žádná nebude chtít. S ženským srdcem si není radno zahrávat, mladíku," skousne si ret při potlačení vlastních pocitů. Sama si několikrát s mužským srdcem zahrávala, jednou dokonce se dvěmi. Nevyplatilo se jí to, jak by také mohlo? Byla mladá, bláhová a věřila, že může vše. Dost věcí se od toho dne změnilo.
V očích se jí blýsklo zájmem, když se zmínil o penězích. Že by nebyl tak chudý, jak se na první pohled zdál? Inu s takovou tvářičkou si ho mohla nějaká bohatší panička vydržovat jako milence, což mužům nikdy není na škodu, spíš naopak. Starší žena má za to, že ji milují pro ni, muži si na tom vydělávají, dokud je to baví. Dokud se vyplatí setrvávat v tak pofidérním vztahu. "Když ti o peníze nejde, tak proč se koupeš v řece namísto doma ve vaně?" Hodlala ho nachytat na švestkách. Mohl si udělat výlet, v tom případě by očekávala poblíž společníka v podobě koně. Ani toho však nikde nezahlédla, což značilo, že sem došel pěšky. Tlumok s oblečením zjevně netáhl, cestoval tedy na lehko. A jak sama dokázala poznat, byl místní. "Mohla bych ti od nějaké té mince ulevit. Abys jim nemusel tolik tahat domů." Div nezavrněla jako roztoužená kočka. Do něvěstince si to směřovali hlavně vojáci, kteří potřebovali od povinností upustit páru, mladíci, co potřebovali nabrat zkušenostmi před proháněním dívčích sukní, a pak ti, o které manželky nestály - starší ročníky, mnohdy tak tlustí, že div neprošli dveřmi. I Georgine si podobné 'hrůzy' zažila, každá měla za úkol někoho z nich obšťastnit. Na druhou stranu se jednalo o hodně peněz za málo muziky a pokud překonala odpor, mohla si gratulovat k několika pěkným mincím. Tito muži bývali štědří a nezdržovali se dlouho, což přinášelo dostatečnou náplast v podobě úlevy.
"No né, jaký to gentleman," neodpustí si dobíravou poznámku na mládencův účet. Jiní by se už dávno pokoušeli dostat jí pod sukně nebo alespoň dotknout, možná i políbit. Rádi sváděli vše na náhodu, na omyl nebo dokonce zásah boží vůle. Nevěřila ani jednomu, neřadila se bok po boku naivním dívkám. "Když se ti líbí dávat za málo muziky hodně peněz... Je to tvoje škoda," pronese poněkud lhostejně. Podobně je tomu i s nakrčením ramen, nedělala z toho žádnou vědu. Jen ráda upozorňovala na tyto přehlížené chyby. "Časem se ti to začne protivit... Dřív nebo později," otočí se k němu zatímco obchází majestátního koně, hladíce ho dlaní po širokých plecích. Hrála si, jakpak by ne, provokovala. "Ve tvém případě bych soudila, že spíš... dřív. Když už víš, že nejsou všechny holky jako Joan. Náročnější... divočejší... Smyslnější," podrbe koně mezi ušima, aniž by jedinkrát zvedla pohled jeho směrem.
Škubla sebou, když začal o žárlení. Zloba se jí odrážela v hlubokých kukadlech, čelist držela stisklou nad tak hloupou smýšlenkou, co jí poněkud urazila. To se jí stávalo často - s výbušným temperamentem se dala kategorizovat mezi choleriky. Urazilo ji prakticky cokoliv. "Žárlit na Joan?" Tentokrát to byla ona, kdo si neodpustil dramatickou pauzu před pokračováním. "Proč bych měla žárlit na holku, co je o tolik starší než já a nezvládne na chlapovi rajtovat, protože jí bolí záda?" Povzneseně pohodila hlavou, jako by jí smrtelně uráželo takové obvinění. "Nemám problém osedlat si muže a dovést ho k vrcholu i jinak než tím, že ho do mě párkrát zasune, což se o Joan... nedá říct. Ta už patří do starého železa," usměje se zvesela nad připomínkou, kolik Joan bylo. O osm let starší lidská hlupačka, co si udržovala vcelku dobrý vzhled. Její dny se ale chýlily ke konci a Georgine neměla problém jí dopomoci do hrobu. Procházela se říčkou jako královna, jen sem tam si přidržela sukni nad koleny, když se blížila do hloubky lechtající lýtka skrytá ve vysokých jezdeckých holinkách. "Za tu dobu, co jsi tam nebyl, jí přibylo dost vrásek. Smutné... Ale takový je život," lehce pokrčí rameny. Podobně jako jiní Zaprodaní, ani ona nestárla - zůstala pozastavená v čase, dokud nesplatí svůj úděl. Tedy... dokud nevyprchá kontrakt mezi ní a démonem. "Svým zákazníkům se ani pořádně nevěnuje... Je mi jí... líto," pronese nakonec s dávkou teatrálnosti. Zvědavě se na něj otočila, když tu si konečně všimla drobného znamínka na jeho těle. Démonova znamení. "Zajímavé... mateřské znamínko?" Kývne oním směrem, kde se vyjímala značka. Moc dobře věděla, o co se jedná, ale pokud si mohla hrát na hloupou, proč by ne?

Musel sa zasmiať a aj to urobil, priamo a od srdca. Ak osa zdá, dievča má o sebe dosť vysokú mienku. Samozrejme, mala na to právo a on jej ho nebral, musel uznať, že je skutočne pekná a každý deň sa taká krásna žena nevidí, ale zrejme si vďaka tomu osebe aj dosť myslela, ale to už nebol jeho problém. "Ja zas nie som ten typ chlapa, ktorý si nechá stiahnuť nohavice od kohokoľvek. A nejde mi o krásu, ani tebe by som to len tak nedovolil." Snažil sa ju vyviesť z omylu, síce na neho jej krása zapôsobila, ale nie je ten typ chlapa, ktorý keď vidí peknú ženu, hneď je tvrdý. Kedysi, pred pár rokmi by tomu možno bolo inak, ale z toho už vyrástol a mladícku nerozvážnosť nahradil rozum. Nenechá si stiahnuť nohavice len tak keď ho o to nejaká žena požiada. A keď v tom nie je krása, neznamená to, že v tom sú peniaze, nie sú v tom ani tie. "Nehraj sa na neviniatko, ty si ich určite zlomila viac ako ja." Oponoval jej, pretože mu bolo viac ako jasné, že muži na ňu určite letia viac ako ženy na neho. A ak to tak nie je, tak mu rovno môžu narásť v tomto momente parohy a miesto chodidiel kopytá.
Jej otázka bola celkom na mieste, sám nevedel ako by jej na ňu mal odpovedať bez toho, že by prezradil veľa alebo viac než by chcel - kto vie ako by asi zareagovala keby jej povedal, že pred chvíľkou zavraždil jedného chlapa a sem do potoka sa prišiel umyť od jeho krvi? Ale na druhú stranu, možno by sa tomu len schuti zasmiala a brala by to ako vtip. Ona predsa vyzerala na takú ženu, ktorej by nerobilo problém sa o takých veciach rozprávať. Ale radšej si vymyslí niečo iné, nebude ju zaťažovať realitou. "Povedzme, že som sa bol prejsť a akosi som zišiel z cesty, nebaví ma totižto chodiť po dávno vychodených cestách. Narazil som na tento potok a uznal som za vhodné sa počas teplého dňa trochu schladiť." Hovoril to dosť presvedčivo i keď nikdy nebol dobrým klamárom. Až ho to samého zaskočilo, ale to možno spôsobilo aj to, že skutočne mu bolo teplo a väčšinou keď sa išiel prejsť takto do lesa, zišiel z cesty, aby nemusel chodiť po vopred vychodených cestách a našiel tak možno niečo nové. Čiže vlastne neklamal, on len povedal pravdu v inom čase. Ale to je vlastne jedno, je na nej či mu uverí alebo nie. Možno si o tom už sama myslí svoje a teraz sa len snaží zistiť či si myslela správne alebo nie.
Znovu by sa bol zasmial, ale teraz sa už len pousmial. Jej návrh bol badateľný, ale myslia obaja na to isté? "A čo by sa stalo ak by som ti nejakú tú mincu dal? Odcválala na tom koni ďaleko preč, aby si mi ušla aj s mojimi peniazmi?" Pochybovačne podvihol obočie, ale stále sa pri tom usmieval. Prišlo mu to celkom zábavné ako rýchlo zmenila názor. Najprv sa dušovala, že by mu nohavice nestiahla, ale akonáhle prešla reč na peniaze, tak by mu urobila aj viac než len stiahla nohavice. Jej povolanie sa v nej skutočne nezaprie, ale nevyčítal jej to, každý si nejako zarába, niekto svojím telom a niekto zas svojimi schopnosťami či šikovnosťou. Mal však chuť jej pripomenúť to, že ešte pred chvíľou tvrdila čosi iné, ale radšej si zahryzol do jazyka. Nechcel ju odradiť od jej terajšieho zámeru, síce nemal v pláne si s ňou užiť, ale možno ak by bola veľmi presvedčivá, dal by si povedať. A ak nie, tak to určite prežije. Keby bol potreboval v blízkej dobe telesné potešenie, zašiel by si do nevestinca. Takto by si možno len nemusel merať cestu až tam a dostal by to na čerstvom vzduchu, ale na tom nezáleží. On ju prosiť nebude a nútiť tiež nie.
Rozhodol sa nereagovať na poznámku o džentlmenovi, vedel, že ho jeho matka vychovala dobre i keď občas to tak nevyzeralo, ale on si bol svojím vychovaním istý a to v sebe proste nezaprie ani keby bol spáchal akýkoľvek zločin. A že tých zločinov pácha odkedy sa rozhodol paktovať s démonom. Stále by ho však zaujímalo prečo si tá ženská vybrala jeho a nie jeho brata, keďže on pôsobil oveľa zodpovednejšie, ale to už teraz nebol jeho problém, na otázky je už neskoro a minulosť nezmení. Avšak, keď sa dostali ku Joan, spozornel. Nič ku nej necítil, nevadilo mu keď o nej niekto pred ním rozprával... nie moc úctivo, ale z úst tejto mladej ženy to pre neho bolo... takmer urážlivé, akoby sa ho jej slová dotkli a pri tom vedel, že má pravdu. Je síce pravda aj to, že kedykoľvek by bol Joan kľudne vymenil aj za prasknutú misku, ale prečo to teda už neurobil? Možno len z ľútosti k nej, pretože dobre vedel, že väčšina chlapov si vyberie akúkoľvek inú ženu než ju, keď sa dozvedia o jej výkone v posteli, preto si zrejme už nezarobí tak veľa ako ostatné dievčatá a potom je tu on, ktorý jej ochotne zaplatí. Je to skutočne len ľútosť? Dávať veľa peňazí za málo muziky... Oplatí sa mu to vôbec? Ešte sa nad tým takto nezamýšľal alebo si to len tak moc nepripúšťal k telu, nik mu zatiaľ takto otvorene nepovedal, čo vlastne vykonáva a o čo všetko prichádza i keď on sám to vedel, ale možno to predsa len potreboval počuť. "Nebudem ti klamať, uznávam, že máš pravdu." Priznal a smutne sa pousmial s pohľadom upriameným do vody akoby stále o jej slovách rozmýšľal. "Už dlhšie som premýšľal, že by som skúsil aj niečo iné, ale... neviem." Pokrčil plecami. Je to akoby sa nevedel zbaviť svojej starej a značne rozpadnutej hračky, akoby sa s ňou nevedel rozlúčiť a kúpiť si miesto nej novú, lepšiu hračku. Alebo potrebuje len popostrčiť. "Doteraz som nad tým až takto komplikovane nerozmýšľal." Vzdychol si. Dala mu chrobáka do hlavy a ten mu tam bude chodiť do doby, než to nejako nevyrieši.
Zo zamyslenia ho vytrhla jej otázka, ktorá sa týkala označenia na jeho hrudi. Pozrel sa tam akoby nevedel o čom hovorí a chcel zistiť čo má na hrudi, čo si doteraz nevšimol, ale ten znak bol neprehliadnuteľný. Dvihol pohľad k dievčaťu a pootvoril ústa, že niečo povie, ale len sa nadýchol. "Nazvime to hriechmi minulosti." Povedal to presne takým štýlom, akým sa uzatvárajú konverzácie, nechcel sa o tom rozprávať, nechcel jej klamať, pretože to nevedel a ani jej nechcel, ba priam nemohol povedať pravdu. Ako by to však mohol rozumne vysvetliť?
"A kde vlastne dievča tvojho povolania prišlo k tak krásnemu koňovi? Určite musí stáť takýto tvor veľa peňazí." Opýtal sa jej nakoniec, dúfajúc, že sa mu snáď podarí zmeniť tému i keď si bol vedomý toho, že nie je blbá a všimne si to, ale tak či onak ho to zaujímalo. Nevídal často neviestky, ktoré by si len tak jazdili po lesoch na koni.

Sledovala jej pozorně, aby jí neunikl jediný pohyb, jediný krok. Hodnotila jej, zkoumala, odhadovala. Připomínala lovce, co si vyšel za kořistí, šelmu vyčkávající na první náznak slabosti. Nakonec pouze pokrčí rameny s vlnou nezájmu. "Není moje chyba, že mě muži chtějí vlastnit. Nenechám se. Nikdo mi mou svobodu brát nebude," pozvedne hrdě hlavu, bradičku bojovně vystrčenou vpřed téměř, jako by jej lákala, ať to sám zkusí. "Ať se pak nediví, když jim zbyde srdce zlomené na kousky a alkohol, jímž se pokouší utišit bolest." Neměla ráda, když se jí někdo pokoušel omezovat, nesnášela vězení. Prožila si peklo s otcem, když jí uděloval tresty, zakazoval milence a nutil jí brát hodiny od soukromých učitelů. Cítila se nešťastně. A jemu to bylo jedno, nezajímalo ho, jak moc svou dceru ničí. Možná proto se z ní stala taková potvora. Rozhodně se tak prezentovala. Sebestředná malá mrcha. "Netajím se tím, nehraju si na neviňátko, když jím nejsem," pohlédne jeho směrem s hříšným úsměvem na rtech. Byla si sakra vědoma toho faktu, že připomíná démonku - sukubu, která svádí muže na zcestí a krade jim duše. V tomto případě doslova. Svou dýku brala pokaždé sebou, i nyní ji měla skrytou v botě, aby kdykoliv byla připravena tasit a zbavit se tak vlastního dluhu. "Žena jako já ani nevinná být nemůže. Nejde to ruku v ruce s naším povoláním," pronese jako by nic, čímž zcela připustila, že žádná z dívek žijících pod střechou bordelu není taková, jaká se prezentuje. Každá si nesla hříchy z mládí a mnohé je prožívaly do teď - hlavně pokud otěhotněly. Nebylo nic horšího než zabít dítě či novorozence, aby se toho 'břemene' zbavily jednou pro vždy. "Ale aspoň jsem nikdy nezabila dítě," odmlčí se po této informaci. Mnohé dívky podobný čin učinily. Georgine se podobnými případy nezabývala z toho důvodu, že neměla duši. V zástavě ji držel démon, s nímž uzavřela smlouvu, aby se mohla stát zase člověkem a neprožívat dokola hrůzy z vlkodlačí kletby. Jaká ironie...
"A tu košili sis vypral z náhlého popudu, že?" Kývne směrem k mokrému kusu oblečení, co se válel přehozený přes větev. "Nejsem hloupá, jak si myslíš. Řeknu ti, jak to bylo," otočí se čelem k němu, jednou rukou zapřená o koňský hřbet napájejícího se koně. "Někoho jsi zabil. Možná lapku, možná pytláka, možná... vraha. Čarodějnici, co já vím," pokrčí rameny bez zájmu hledat správnou možnost. "Jak už to ale tak bývá, krev ti ulpěla na košili. S krvavým oblečením bys zpátky do města němohl, všimli by si toho a pojali by podezření. Potok se nabízel jako správná volba," pronese jen tak mimochodem. Připomínala dívku, co z nudy vykládala zápletku příběhu lidem, kteří o to nestáli. Toužila provokovat, milovala to. Ještě dlouho jej pozorovala než se rozesmála. "Je mi jedno, co z toho je pravda nebo ne. Klidně ses mohl vyválet v hlíně. Ale líbilo se mi pozorovat tvoji tvář. Leccos prozradí," hravě se kousne do rtu, než se naplno rozesměje. "A než se zeptáš? Ne, nebojím se tě. Zkusil bys něco a já bych se nebála tě poslat na druhou stranu, chlapečku." Hlas potemněl a podobně tomu tak bylo i s jejíma očima. Nežertovala o možnosti ho zabít. K lidem cítila jen pramálo, nenáviděla je, pohrdala jimi a přitom jim tolik záviděla. Mohli si vybírat, měli možnosti. Georgine také, ale pouze špatné - buď se nechat pohltit démonem, nebo mu kolektovat duše, aby se vykoupila z doživotního zatracení.
Zvedla k němu oči, když začal mluvit o penězích, jejím oblíbeném tématu. "Možná," pronese se šibalským úsměvem na rtech. "Možná ne. Dokud to nezkusíš, pak nezjistíš své možnosti," zavrní hravě jako kočka, celá se zdála divoká a přitom laškovná. Hrála si s ním, bavilo ji vytahovat drápky a jemně je zatínat do masa. "Záleží na tobě. Jsi hráč a budeš riskovat mou... řekněme neposlušnost? Nebo sázíš na jistotu, kdy jsi jako všichni, co sedí doma na zadku a nejdou se bavit? Pak tvůj život musí být neskutečně nudný." Sama milovala zábavu, hlavně tanec, kdy se dokázala protáčet klidně celou noc. Přišel jí osvobozující, mohla si dělat prakticky cokoliv, stačilo se nechat unášet hudbou.
Viděla, že mu nasadila brouka do hlavy a tiše se přitom bavila. Sex patřil k její zábavě a s hezkým klukem se jí věnovala obzvlášť ráda. A ještě lépe, pokud nebyl úplným začátečníkem. "Bylo by škoda takové pěkné tvářičky, kdyby si to s holkou uměla rozdat jen v jedné poloze. S takovou žádnou neuspokojíš a nakonec ti nezbyde nic jiného, než si nějakou platit," potvrdí mu jisté obavy, aniž by znala jeho myšlenky. Neuměla je číst a i kdyby, ani o to nestála. Radši hádala a pak se těšila ze své výhry. "Mohla bych tě toho hodně naučit, ale..." Bylo jasné, kam tím směřuje - bez peněz neudělá nic. Živila se povoláním, nad nímž ostatní ohrnovali nos. Alespoň většina žen, dokud jim nedošly možnosti a nevěstinec se ukázal jako spolehlivý zdroj financí. A nehodlala sebehezčímu mladíkovi poskytnout své znalosti zadarmo. "Měl bys. Dokud tu nějaké holky ještě jsou."
Uculí se, když přijde řeč na koně po jejím boku. Zlehka jej poplácá po širokých plecích. "Nejspíš, netuším. Je to dárek. Tak dobrá jsem v posteli." Jestli mu ještě do této chvíle nedocvaklo, že skutečně něco umí, pak nyní? Nešlo to jen tak ignorovat. Kůň působil opravdu nádherně, mladý, ještě krapet nerozvážný, ukrývající v sobě duši ďábla.

Tieto pocity, ktoré viac menej opisovala, poznal až priveľmi dobre. Cítil sa rovnako, keď bol mladší a jeho rodina bola ešte celá. Tiež si rád užíval život, kedy sa mohol riadiť podľa vlastných pravidiel, ale akonáhle prišla reč na jeho svadbu, mal pocit akoby mu pristrihli letky a naviac ho chcú aj zavrieť do klietky so zámkom. "Možno tomu nebudeš chcieť uveriť, ale presne viem ako to myslíš. Viem aké to je, keď ti niekto chce vziať slobodu proti tvojej vôli." Kývol hlavou a smutne sa usmial. To manželstvo by pre neho znamenalo... Koniec všetkému. Koniec jeho úletom s dievčatami, koniec jeho radovánkam, koniec úplne všetkej zábavy. Musel by si vystačiť s jednou ženou, musel by jej byť verný a oddaný, poslušný ako jej pes a pri tom byť hlavou rodiny, nájsť si prácu a živiť svoje deti, ktoré by s ňou splodil a ktoré by po ňom raz prevzali jeho dedičstvo. Takáto budúcnosť a mu vtedy protivila a teraz po pravde tiež. Nevedel si predstaviť, že ak raz splatí svoj dlh voči démonovi a bude zas normálnym človekom, nájde si manželku a bude s ňou mať deti a tak podobne. Samozrejme, nemusel by jej byť verný, nebol by prvý ani posledný, ale načo by si ju bral ak by jej v konečnom dôsledku aj tak nebol verný? Bol by to zbytočný záväzok a on nechcel zbytočne ničiť dušu nejakej ženy kvôli tomu, že jej sľúbi niečo, čo nebude dodržiavať.
Áno, na tom niečo bude. Žena jej povolania a nevinnosť, to sa vzájomne vylučuje, nikdy by to nemohlo ísť ruka v ruke spolu, ako na to mohol len tak zabudnúť? To bude tým, že nad tým príliš nerozmýšľal. "Aké... šľachetné." Nič lepšie mu v tomto momente nenapadlo. Predstava žien ako ona, ktoré zabíjajú svoje deti, ktoré nechcú, mu pripadá aj napriek tomu čím sa stal, krutá. Tie deti si to nezaslúžia, nemôžu za to, že sa narodili práve im, ale možno je to pre nich lepšie než vyrastať v bordeli alebo na ulici a dúfať, že sa ho niekto ujme. On však tiež bral životy nevinným, žiaden z nich si to nezaslúžil, ak rátame jeho obete, ktorými splácal svoj dlh. To, že zabil tých, ktorí zradili jeho rodinu, to mu neprekážalo. Ale duša každého človeka, ktorého zabil len preto, aby on mohol žiť dlhšie, to bolo niečo iné. Kdesi vnútri ho to ťažilo, priam dusilo, ale teraz s tým už nič neurobí, musel sa s tým naučiť žiť.
Vypočul si jej verziu jeho príbehu a síce to trafila do poslednej bodky, skôr než uvažovať nad tým, čo jej k tomu povie, uvažoval nad tým ako k tomu prišla. Nezdalo sa mu, že by to bola iba ženská dedukcia, akoby za tým bolo viac. Ale čo? Žeby táto dievčina nebola len obyčajným človekom? Nech je ako chce, teraz musí vymyslieť niečo, čo bude presvedčivé a presvedčí ju to o opaku. Keď však sama začala spochybňovať svoje slová, mierne sa mu uľavilo, stále sa však tváril rovnako. Aspoň svoju mimiku zvládal ovládať keď už nie hovorené slovo. Klamať telom mu nerobilo problém, ale slovami, to bolo pre neho oveľa ťažšie. "Vysvetľuj si to ako chceš, ale rozhodne nechcem aby sa ma ktokoľvek bál. Zväčša neublížim ani muche." Uškrnul sa pri čom vytasil dva rady bielych zubov. "A čo by si z toho vlastne mala keby si ma poslala na druhú stranu ako hovoríš? Rada zabíjaš?" Vyzvedal, celkom ho to zaujalo. Ak nie je človek, možno je to čo on a tiež musí zabíjať aby prežila. Alebo je to ghúl a zabíja kvôli potrave, ale nebol si tak celkom istý tým, či by ghúl mohol pracovať v bordeli aj keď je ženského pohlavia. Skôr alebo neskôr by si niekto určite niečo všimol. A sex s mŕtvolou predsa nemôže byť príjemný. Takže možno je to len nejaká čarodejnica alebo ktokoľvek, kto zabíja len z potešenia.
Znela presvedčivo, takmer by jej to bol ponúkol, aby jej zaplatil a ona urobila čo má a zrejme čo vie najlepšie ako tak usudzoval podľa toho koňa, ale stále si tým nebol istý. Nie jej schopnosťami v posteli, ale skôr... Sám nevedel v čom je problém. Možno len nemal chuť a ona by sa preto mala snažiť viac ak od neho chce peniaze. Ona chce tie peniaze, on sex nepotrebuje - momentálne -, takže záleží to od nej. "Kedysi som za to platiť nemusel, ale to som nechodil do bordelu. Teraz už musím aj pracovať, takže pokiaľ chcem sex, je pre mňa bordel ušetreným časom aj keď to niečo stojí." Nebol z toho práve nadšený, ale už si na to zvykol. A predsa len, teraz už ten sex nevyhľadáva tak ako kedysi. Teraz už to berie len ako formu rozptýlenia a spríjemnenia času, predtým to bola jeho zábavka a takmer obľúbená činnosť. Ale to už je minulosť. Veľa sa od tej doby zmenilo a on musel dospieť rýchlejšie než by chcel. Prakticky zo dňa na deň.

Stopoval ho už dlho. Nevedel kam má namierené ani kam sa až dostanú kým ho zabije, ale určite to bude už čoskoro. Boli už dosť ďaleko od mesta na to, aby jeho život ukončil hneď teraz, ale chcel počkať na vhodnú príležitosť, musel sa ešte trochu priblížiť... Slnko vyšlo len pred chvíľou, tiene boli stále dlhé a to on presne využíval. Približoval sa k nemu čoraz viac. Videl ho čoraz zreteľnejšie, takmer sa divil, že on si ho ešte nevšimol. Naviac, keď je to lovec, mal by mať zmysel pre takéto veci. Ale zrejme sa až príliš sústredil na svoju korisť, než aby si všimol, že on sám je lovenou korisťou. Možno nakoniec vykoná dobrý skutok a zachráni to zviera, ktoré chce tento lovec uloviť.
Zostal stáť za stromom a nadýchol sa. Výborne, má ho presne tam, kde ho mať chcel. Musí však byť rýchli, lovec zastal, to znamená, že aj jeho korisť zastavila a on už nemá času nazvyš ak chce zachrániť to zviera, ktoré bude každou chvíľkou skolené. Vykukol spoza stromu a pozrel sa smerom, ktorým hľadel lovec. Bola tam líška, bola pomerne malá, možno je to mláďa. Ale kde je mláďa, tam by mala byť aj matka. A lovec zatiaľ čakal, síce jeho zbraň bola nabitá a mieril na líšku, avšak keby chcel, bol by ju zastrelil už dávno. Možno čakal práve na tú matku. Ak chce kožušinu, tak z veľkej líšky toho dostane určite viac než z malej. Avšak, on už čakať nechcel, chcel dokončiť čo začal to čo najskôr.
Vystúpil spoza stromu a premiestnil sa už naposledy, priamo za toho lovca. Dýchol mu na krk a s rukami obtáčajúcimi sa okolo mužovho krku, začul výstrel. Mal pocit, že mu práve ten lovec vystrelil mozog z hlavy, ale puška padla na zem a muž svojimi rukami chytil tie Damienove. Bolo však neskoro. On už bol dávno pripravený a skôr než stihol muž klásť odpor, trhol jeho hlavou nabok a ozvalo sa prudké zapraskanie. Nikdy to jeho ušiam nebolo príjemné, ale bolo to príjemnejšie ako si potriesniť ruky krvou. Mužove telo ochablo a tak ho položil na zem. Nechá ho tam, je ďaleko od mesta, len tak niekto ho tam nenájde a divá zver si na ňom snáď utíši hlad.
Dvihol pohľad k líške, chcel sa už usmiať tomu, že ušla, ale vtedy ju zbadal ležať na zemi a on zalapal po dychu. Rozbehol sa za ňou a zastavil sa až keď bol pri nej. Ešte žila, prudko dýchala, ale krvácal jej hrudník. Strela netrafila srdce, ale stačilo pár milimetrov a bolo by to. Krvácanie bolo silné, líška to určite neprežije. A vtedy sa začala meniť. Priamo pred ním, počul ako jej praskajú kosti a videl ako sa menia. Bol to nechutný pohľad, ale niečo ho na tom neskutočne fascinovalo. Nie ten pohľad na tú premenu, ale fascinovalo ho to, že tá líška vlastne nebol líška. Bol to... Bolo to malé dievča, plavovlasé, s krásnymi modrými očami, ktoré na neho uprela hneď ako sa premenila do ľudskej podoby. Jej malé telíčko bolo poliate krvou a on si ju dvihol do náručia so slzami v očiach. Ako mohol byť ten lovec taký hlúpi? Mama líška nepríde, to mu bolo jasné, ale ako je možné, že ten lovec nevedel, že toto malé líšča je človek?
Dievčatko lapalo dych a vyzeralo to tak, že chce niečo povedať, ale len naprázdno otváralo ústa. "Prepáč. Prepáč, že som nebol rýchlejší." Povedal potichu, slzy mu stekali po lícach a zanechávali za sebou pálivé cestičky. Spodná pera sa mu triasla a keby mohol, bol by vymenil svoj život za ten jej, v okamihu sekundy. Veď je to ešte dieťa! Celý život má pred sebou! Nezaslúžila si takto zomrieť!
Spoza opaska si vytiahol nôž. Jej hrudník krvácal stále viac, jej teplá krv kvapkala na zem, vpíjala sa do nej a jeho ruky boli klzké od jej krvi, ale aj tak dokázal ten nôž pevne uchopiť. Nedokázal jej pomôcť, nedokázal ju vziať do mesta k lekárovi alebo niekomu, kto by jej pomohol, nestihol by to včas. Takto jej aspoň ušetrí zbytočnú bolesť a utrpenie. Ale nechcel to, nechcel aby to takto skončilo, chcel len zabiť lovca, nechcel aby pri tom zomrelo nevinné dieťa, nechcel si na zoznam pripísať aj jej dušu. Nech by vo svojom živote spáchala čokoľvek zlé, toto si nezaslúžila. A akoby aj mohla so vzhľadom takého anjela vykonať v živote čosi zlé? Nemohol pripustiť, že by to mohlo byť aj inak, než tak, že to bolo len obyčajné dieťa ako každé iné. Možno moc zvedavé alebo papuľnaté, ale možno poslušné a hravé... To je fuk, ale určite nikdy neurobila nič zlé, nič, kvôli čomu by musela takto zomrieť.
Vrazil jej nôž do srdca a pri tom si priložil čelo k tomu jej. Stále plakal ako malý chlapec a keď v rane nožom otočil, zahryzol si silno do pery. Mal pocit, akoby to bolelo aj jeho, akoby ten nôž vrazil do hrudi sám sebe. Odtiahol sa od bezvládneho telíčka keď prestal počuť jej dych. Vytiahol nôž z rany, položil jej telíčko na zem a v návale hnevu sa aj s nožom v ruke vrátil k telu toho lovca. Chvíľku stál nad ním a s nepríčetným pohľadom sa k nemu sklonil a začal doňho bodať ako zmyslov zbavený. Akoby to malo vrátiť život tomu dievčaťu. Jeho život za ten jej. Ale dievča neožilo ani po tom, čo jeho telo dobodal na nepoznanie. Jeho telo bolo otvorené, z vnútorností už bola len krvavá kašovitá zmes, z ktorej trčali dolámané kosti. Páchlo to neskutočne, ale ani napriek zápachu neprestával a bodal ďalej. Čoskoro však padol nabok vedľa tela a rozplakal sa znovu. Nôž zovrel v ruke a pozrel sa naň. Krv mal snáď všade, cítil ju aj na jazyku. Čepeľ namieril proti sebe. Kiežby sa tak mohol pripraviť o život. Ale k čomu by to bolo dobré, to dievča to neoživí a on by aj tak nezomrel, keďže by sa rýchlo uzdravil. Jeho rana by sa zacelila skôr ako by stihol stratiť príliš veľa krvi. A aj tak by asi nezomrel. Možno by len nemusel dodržať zmluvu s démonom, možno by za ňou mal len zájsť a povedať jej, že končí a nech si ho vezme, nech ho pripraví o život a on tak už nebude musieť zabíjať. Žiadny ďalší život, zmarený jeho rukami.
Postavil sa a prešiel znovu k dievčaťu. Už nejavila žiadne známky života, z jej rán stále vytekala krv, ale už takmer nemala aká. Okolo jej tela bola kaluž jej krvi a on klesol na kolená. Stále tomu akoby nemohol uveriť, že sa to skutočne stalo. Ale zaumienil si jedno. Už keď musel zobrať život aj jej, dokončí svoju úlohu. Splní počet duší v stanovenom termíne, bude zase človekom. Aby jej smrť nebola zbytočná. Ale nechcel aby jej telo dostali dravce. Zabralo mu preto celý deň kým sa mu podarilo vykopať aspoň plytký hrob. Keďže k tomu nemal žiaden nástroj okrem svojich rúk, noža a pár konárov, ktorými odhŕňal kamene, už sa pomaly stmievalo, keď bol ako tak spokojný. Položil tam jej telo akoby ešte bola živá a on ju len nechce prebudiť a vystúpil z hrobu. Začal zhŕňať hlinu naspäť a keď tam utlačil aj posledný kus, vrátil sa ku lovcovmu telu. Objavilo sa pri nich pár dravcov, ale tie sa mu zatiaľ darilo odplašiť. Nerobil to kvôli lovcovi, ale kvôli tomu, aby sa náhodou nepokúsili zaútočiť aj naňho kým kopal hrob. Vzal si od neho lanko a pomocou neho a dvoch konárov, ktoré odrezal zo stromu vyrobil kríž. Nebol práve veriaci, ale keď kríž vrážal do zeme približne uprostred hrobu, bol by ochotný uveriť tomu, že toto dievča, ktoré tam pochoval práve teraz stojí pred nebeskou bránou. Snáď jej tam bude lepšie než jej bolo tu na Zemi, nech už žila akýkoľvek život.
Zabitá: Andraste