Okolí Salemu

Proč by někdo vůbec hledal Salem? Možná to, kdysi dávno, bylo příjemné městečko, ale v poslední době se tam ani on necítí v bezpečí, ačkoliv to přisuzuje spíše své minulosti a svému povolání. Nesměl se nikdy cítit v bezpečí, nějaké nebezpečí vždycky hrozilo. V Salemu je to podobně. Snad proto bydlí nějaký kus od města. Souhlasně přikývne, nemůže s jejím názorem blížícího se večera nesouhlasit. Měla by to do města stihnout do setmění bez problémů, pokud by ovšem nesešla z cesty nebo nenarazila na nějaké komplikace. "Slyšela jsem dobře," zamručí potichu. Má chuť jet dál a nechat ji dojet si do města. Jemu cestování potmě problém nedělá a dlouhá projížďka by mu teď opravdu bodla. Ale cítí se za to děvče zodpovědný. Je pravděpodobně první člověk po dlouhé době, na kterého po cestě narazila. V zimě se po takových místech moc lidí netoulá.
Oplácí pozorný pohled jejích očí, shlíží do její hezké tváře. Ta holka nejspíš postrádá rozum, když cestuje sama. Dny jsou krátké a sníh má ve zvyku tlumit veškeré zvuky. Ani křičet by ji odsud nikdo neslyšel, to vůbec ne. Povytáhne obočí nad její otázkou. Sama přeci řekla, že ví, jak tyhle lesy dokážou být nebezpečné. "Nečekal bych mladou ženu cestující samotnou.. Rozhodně ne tady," vysvětlí tedy trpělivě. "Zvířata nejsou to největší nebezpečí tady." Nebyla by první ani poslední ženou několikrát znásilněnou, zabitou a pak odhozenou v lese jako kus hadru. Dokáže si ta zvěrstva živě představit, vždyť trávil měsíce mezi vojáky. Ví, jaká zvířata dokážou muži být. A tohle děvče má možná štěstí, že to ještě neví. "Možná bych vás mohl doprovodit aspoň na hranice města?" navrhne nakonec smířlivě s tichým povzdechem. "Nechci riskovat, že tu budete muset přečkat noc." Voják s velkým srdcem? To těžko. Ale lhal by, kdyby řekl, že je mu osud té mladé slečny ukradený.

Zvířata nejsou největší nebezpečí tady... Ta věta jí zněla v hlavě jako ozvěna a stále dokola se opakovala. Takže to je pravda. Slyšela zvěsti o vlkodlacích a ghúlech a o lovcích s chladným srdcem. A hlavně slyšela o čarodějnicích. Naslouchala těm historkám posledních pár týdnů a jejich děsivost nabývala na velikosti tím víc, čím blíž byla městu. Vzpomněla si na noci v hospodách, kdy za pár mincí koupila od stařešinů zvěsti, šeptané se strachem v očích a hrůzou v srdci. A tenhle muž... Tenhle muž jí právě potvrdil, že Salem není tím městem, kterým dříve býval.
Pokud něco věděl, doufala, že z něj po cestě dostane pár dalších střípků strašlivých tajemství, po kterých prahne víc, než po noci v teplé posteli, proto na nabídku kývne.
Navíc - i když si to odmítala přiznat - není úplně příjemné, cestovat sama.
Je mladou ženou, která se tu dost očividně nevyzná a lidi toho rádi využijí. Ani prsty jedné ruky by jí nestačily na spočítání těch drobných pokusů o krádež, či o něco víc, které během své pouti prožila. Ještě stále si dost živě vzpomíná na temně rudou krev chlípného sedláka, která se během pár minut vsákla do sněhu, když se opovážil sáhnout tam, kam by neměl.
"Budu opravdu ráda, pokud mě doprovodíte." Nic v jeho výrazu nepotvrzuje starostlivost jeho slov, ale jí to je v té chvíli opravdu jedno.
Touží se dostat do města, trochu se najíst a možná... Možná taky získat další informace.
Koneckonců, rozhodně má větší šanci, koupit pravdu od menších zlodějíčků, než od králíků, zalezlých ve svých lesních norách.
Přimhouří oči a nakonec se rozhodne položit otázku: "Smím znám jméno vojáka, který se stará o mé bezpečí?"

Kdo ví, zda je to víra ve vojákovy úmysly nebo cokoliv jiného, děvče svolí, že jí může dělat společnost. Zná i ve městě několik mužů, kteří by téhle situace využili. On to naštěstí nikdy neměl zapotřebí. Svědomí by ho tížilo a o ženy nikdy neměl nouzi. Teď už to samozřejmě není, co to bývalo, ale podařilo se mu dostat se do pelechu ženy, o které se mu nikdy ani nezdálo. To docela zvedne mužské ego, i když to bylo třeba jen jednou jedinkrát.
Na rtech mu zahraje náznak úlevného úsměvu. Aspoň bude mít co dělat, nebude nucen jen jezdit sem a tam a k večeru to zapíchnout v místní krčmě. Tam se stejně možná dostane, ale do té doby má práci, při které nemusí myslet na hnijící tělo svého koně. Viděl padnout ve válkách tolik koní, ale nikdy by si nemyslel, že jedna další klisna opravdu hne s jeho tvrdým srdcem. Otočí velkého koně s menší námahou, protože zvíře odmítá ze svého potenciálního nepřítele i potenciálního druha spustit oči. Nakonec pod lehkým kopnutím těžké boty neochotně svolí a otočí se po směru, kterým se mají vydat. Už o něco něžněji ho pak pobídne k pohybu vpřed, otěže v jedné ruce, velké tělo srovnané s pravidelným rytmem koňské chůze. Plášť si přitáhne blíže ke krku, ve snaze dostat od sebe nenechavý zub mrazu.
Nemá rád malé, bezcílné konverzace. Ticho mu nevadí a zvuky lesa už vůbec ne, zvykl si na ně a přijal je téměř za své. Proto pár vteřin mlčí, než se vůbec rozhodne, že by ze slušnosti mohl odpovědět. Drží se kousek před neznámou a čas od času se nepatrným pohybem hlavy rozhlédne po okolí. Dva jezdci už nebudou budit takové podezření, jako jeden. "Asher," sdělí jí tajemství svého jména, nakonec. Kdyby mluvil s někým výše postaveným, pravděpodobně začne se svým příjmení, ale nemá u mladičkého děvčete takovou potřebu. "A vaše?" prohodí ještě bez špetky zájmu, opět jen ve snaze působit jako aspoň trochu slušný člověk. Mnohem více ho ale zajímají jiné informace. "Jedete zdaleka?" Má problém to odhadnout jen z jejích zavazadel.

"Rowan," odpoví popravdě a následuje jeho příkladu. Lehkým pohybem pobídne koně ke kroku a trochu pobaveně pozoruje, že to obrovské zvíře místo cesty sleduje spíše vojákova hřebce. Připomíná jí to hospodské rvačky, kdy se muži vždy chvíli sledují a odhadují soupeřovy schopnosti, než se na sebe zuřivě vrhnou. Potlačí úšklebek a zamyslí se nad Asherovou druhou otázkou.
Bylo by dobré, prozradit, odkud přijíždí? Co když potom přijdou další otázky? Dokáže lhát dost přesvědčivě?
"Ano, cestuji z velké dálky. Ale není to tam o moc hezčí, než tady." Tentokrát už se úšklebku neubrání.
Sleduje svaly, vlnící se na zádech pod vojákovou uniformou a poslouchá. Zvuk praskání sněhu a spadaných větviček, pod koňskými kopyty, ji zvlášně uklidňuje a navozuje prazvláštní pocit bezpečí, který by tu rozhodně nečekala.
Mlčí dlouho, sleduje okolí, baví se pohledem na koně a přemýšlí nad svou další cestou. Připadá si tak blízko k cíli, ale ve skutečnosti ví, že bude muset obětovat spoustu věcí, aby dostala to, co chce. Bude ochotná, zaplatit i vysoké ceny? Lehce si zaryje nehty do dlaní, protože cítí, že přichází nechtěné myšlenky. Samozřejmě, že ano. Dala by i svůj život, kdyby věděla, že se bude moc pomstít.
"Je ve vašem městě nějaký hostinec, kde můžu strávit noc?" Upřímně doufá, že ano. Další noc na studené zemi, kdesi na ulici, by už nezvládla.

Rowan... V duchu si zopakuje její jméno, které pravděpodobně do druhého dne zapomene, i když je docela neobvyklé. Rozhodně oproti jeho jménu, tomu jedinému, co mu zbylo po skutečné matce, po které mu už stejně nebylo ani hovno. Konečně se mu podaří zklidnit svého obrovského koně. Je rád, že chuť prokazovat svou dominanci jej neopouští. Musí ho teď nějakou dobu sledovat, aby zjistil, zda se nemohl nakazit něčím podobným, jako jeho klisna.
Její úšklebek nespatří, musel by se přeci otočit. Ale jakmile zjistí, že je děvče opravdu ochotné se s ním bavit, donutí koně trochu zpomalit, dokud se nedostane téměř vedle Rowan a jejího zvířete. Cesta je na to široká dost a stejně široká zůstane až do Salemu, dva koně se na ni vejdou bez nejmenších problémů. "Takže jste v Salemu už byla?" odtuší, když to vypadá, že má děvče možnost porovnávat. To, že tohle město opravdu stojí za houby, si nechává pro sebe. Nerad by ji odsud vyplašil. A pro něj je to alespoň nějaký domov, vše, co má, je v tomhle zapadlém městě. "Míříte sem opravdu brzo," neodpustí si poznámku. "Obvykle sem lidé cestují až zjara." Až na obchodníka, ten si cestu většinou najde tou nejhorší zimou. Obchodníka, u kterého se platí i jiné ceny, než ty ve zlatě. A kdo ví za co. Za čáry? Možná. Sám neví, čemu by měl věřit. Každopádně, možná je tohle děvče předzvěstí konce zimy. Už je docela načase, aby tohle období skončilo.
Zamyslí se nad její otázkou, pak se pootočí a zadívá se na děvče, na její mladou, pohlednou tvář a útlé tělo, schované pod vrstvami oblečení. Povzdychne si, když zrak opět upře na cestu. Nejbezpečnější by bylo navést ji k sobě domů, ale to by nikdy neudělal. A doufá, že ona by to nikdy nepřijala, to by musela být hodně naivní. "Jsou místa na to určená, ale to bych vám nedoporučoval," řekne zcela na rovinu. "Když dojdete za krčmářem na náměstí a poprosíte ho, zda byste nemohla přespat, za nějaké drobné vám najde pokoj. Nečekejte žádný luxus, ale aspoň se můžete zamknout." Místní krčma nebyla dělaná na přespávání, na hosty nebyl Salem moc zvyklý. Není si sice jistý, jak dlouho ji tam nechá krčmář přespávat, ale vždycky může zajít do lazaretu a vyspat se tam.

"Bohužel ne, ale s vaším městem jsem se již setkala díky pár rozmazaným obrazům a vyprávění starců a tuláků. Prý u vás straší a Salemu vládnou démoni. Lesy jsou plné hrůz a lidé by raději neměli opouštět své domovy. Kvůli těmto zvěstem nečekám žádné zlatem zdobené paláce a ulice dlážděné drahým kamením. Ale kdo ví? Nevypadáte jako démon, takže mě snad Salem může ještě příjemně překvapit." Zamrká, aby si z očí vyhnala pár zbloudilých sněhových vloček a trochu se v sedle narovná. Po tak dlouhé cestě už ji začínají bolet záda, což ale mohla očekávat.
"Jaro... Jaro je daleko. Slyšela jsem, že letošní zima bude dlouhá a krutá." Ještě teď jí ty strachem naplněné věty, znějí v hlavě. Věří jim. Věří všemu, co kdy Isabelle Connellyová vypustila ze svých seschlých popraskaných rtů. Za celý svůj život totiž stihla zjistit, že se v jejích slovech skrývá víc pravdy, než by si kdy byla ochotna pomyslet.
Hřebec trhne hlavou a nenápadně zrychlí, jako by chtěl alespoň tímto způsobem ukázat svému sokovi, že má navrch. Rowan jen lehce přitáhne otěže. Tohle není dobrá chvíle na boj o dominantní pozici.
"Děkuji za vaše rady. Určitě se jimi budu řídit." Na chvíli se odmlčí, než pokračuje: "A Nejsem zvyklá na přehnaný přepych. Stačí mi místo k ulehnutí a trochu teplého jídla nebo pití."

Skoro napjatě poslouchá, co z děvčete vypadne. A ke svému překvapení ho její slova donutí rozesmát se. V poslední době to dělá častěji, než je u něj zvykem. Krátký, hluboký smích, který už nezní zdaleka tak nelidsky, jako tomu bývalo v době, kdy si dopřával dost alkoholu a málo spánku. Na rtech mu i po doznění zvuku pohrává široký úsměv a mezi vousy jsou patrné vrásky kolem úst od smíchu. Jeho zarostlá tvář ztratí několik let ve válce a chvilku dokonce nevypadá ani tak unaveně a strhaně, ani nějaké ty stříbrné vousy nebudí dojem starého člověka. "Vládnou tu zajímaví lidé, ale rozhodně to nebudou démoni," řekne nakonec, hlasem stále trochu podbarveným pobavením. Možná, že členové městské rady nebudou zrovna nejčestnější lidé, ale doufá, že k démonům mají daleko. Jinak by byli upáleni stejně, jako čarodějnice. I ty mu jsou jistým způsobem ukradené. Vidí v tom spíše upalování nevinných lidí než nějaký trest za čarodějnictví. Je vůči těmto metodám skeptický, ale nechává si takové názory pro sebe - nerad by přišel o hlavu.
"Já slyšel spoustu věcí, ale nemůžete věřit všemu," řekne už o něco vážnějším tónem. Tahle zima už opravdu trvá dlouho, ale v posledních dnech je ve vzduchu cítit něco, na co už si dávno odvykl. Možná, že nějaké teplo sem skutečně přichází? I slunce už vykoukne častěji a obdaří zemi pod sebou teplejšími paprsky. Reaguje jedním obočím povytaženým na pohrdavé odfrknutí svého koně, všimne si, že Rowanin hřebec se začíná své jezdkyni byť jen lehounce vzpírat. Pro sebe si nechává svou víru v to, že jeho zvíře by mělo před tím jejím navrch. A ne jen teď, kdy je cizí kůň očividně vyčerpaný po dlouhé jízdě.
Přikývne snad i trochu spokojeně hlavou. Je rád, že se aspoň tváří, jak by se mohla jeho radami řídit. Víc udělat nemůže. Než ale stačí něco říct, mohutné koňské tělo pod ním sebou trhne a jeho jezdec se narovná a pevně stiskne otěže na tu jedinou vteřinu, kdy se zdá, že kůň ztratí rovnováhu. Obrovské zvíře se zastaví a odfrkne si, ale pohroma je zažehnána. Nerad by přišel o dvě zvířata jeden den. Tiše vydechne úlevou. "Co jsem říkal. Sníh začíná tát, opravdu nám vezete jaro," prohodí, zatímco se nakloní, aby zjistil, zda kůň opravdu jen uklouzl na ledu.

Pousměji se a pokrčím rameny. "Pro mě za mě to klidně můžeš vzít jako kompliment, přeci jen si dost slušnej kus." Pobaveně na ní mrknu. Když se jde podívat na mou nohu, automaticky si jí přitáhnu blíže k tělu. "Jo sem, támhle jsem blbě šlápnul a ruplo mi v hnátě." Jejími slovy o mém vzhledu se nenechám nijak vykolejit a jen s úsměvem pokrčím rameny. "Mám to teď brát jako kompliment já?" Stáhnu ruku s lahví zpět k sobě. Stisknu korkový špunt zuby a vytáhnu ho ven z hrdla lahve, následně ho odplivnu stranou. "Tak ten už nebude potřeba. Copak že bych narazil na ňákou indioš.... Vohmatanou či co šamanku? Ale jo klidně proč ne, jen klidně pojď ty se mi můžeš podívat na co jen chceš" Zasměji se a dám si dva pořádné loky z lahve. Natáhnu nohu blíž k ní a pokusím se co možná nejvíce uvolnit. "Jen buď něžná." Když mi začne vyprávět o její vesnici a Salemu, tak jí poslouchám jen na půl ucha a přitom upíjím z lahve. Zpozorním až ve chvíli, kdy se zmíní o pachu smrti, který ze mě cítí. Přeci jen si na takové věci musím dávat pozor, jinak bych mohl brzo skončit na hranici, stejně jako jiné stvůry, které v okolí chytli. Když zjistím, že ten pach přičítá mé profesi, tak si oddechnu a znovu se uvolním. "Jo to bude tím a vyslovuje se to hrobník nebo fudebrák. Estli si ještě nikoho v Salemu nekuchla, tak to ti dlužím omluvu prdelko. Jak je na tom taková kočka jako ty vlastně s chlapama? Už máš ňákýho špinavýho indoše? "

Neví proč, ale jeho smích ji záhadným způsobem zahřeje na místě, kde by normální člověk pravděpodobně měl mít duši. Jak dlouho to je, co někoho donutila se tak upřímně a skoro bezstarostně smát? Marně se snaží vzpomenout, ale jediné, čeho se jí v obrazech z minulosti dostává, jsou přísně sevřená ústa Isabelle Connellyové, které za tu spoustu let snad nikdy v úsměvu neviděla.
"Tohle byste měl dělat častěji. Prodlužuje to život a zlepšuje pochmutné dny." I koutky jejích vlastních rtů se trochu pozvednou a ona si uvědomí, že se začíná uvolňovat.
Ramena ani záda už nemá tak ztuhlá, jako před pár okamžiky a celkově se cítí tak dobře, jako už dlouhou dobu ne.
"Pokud je tomu tak, jsem na vaše město skutečně zvědavá. Je ještě něco, co bych o něm měla vědět?" Nasadí nedbalý tón, ale ve skutečnosti se za její otázkou skrývá mnohem víc. Co všechno je jí ochoten prozradit? Co všechno vlastně skutečně ví?
Všechny otázky ji rázem opustí, když si všimne, že sebou jeho kůň podivně škubne. Na chvíli se zdá, že je vše v pořádku, ale to může být pouze klamné zdání.
"Je vše v pořádku?" zeptá se znepokojeně a pozornýma, temně hnědýma očima si prohlíží to mohutné, statné zvíře.

Nemohla být v klidu. Necítila se v klidu. Myšlenky se jí v hlavě poplašeně proháněly, bez jediného smyslu. Netušila, o čem to mluví. Byla vyděšená a zmatená tím vším, co kolem ní bylo. Kdyby jen tušila, snad by se neopovážila se povzdálit od farmy, od jejího bezpečí. Od bezpečné náruče jejího pána, který pro ni měl pochopení i v její těžké nemoci. Věřila ve svou nemoc, stejně jako věřila v uzdravení. Doufala, že se stane zázrak, a že jednoho dne procitne, stejná jako dřív, i když si na své staré já nepamatovala. Jen na určité obrazy a dozvuky. Minulost, která byla již dávno ztracená v mlze. Nahlížela do ní, tápala v ní, doufajíc, že narazí na něco, co by jí pomohlo se chytit. Ale pokaždé, pokaždé našla jen Eugena, který jí ukázal, že ze všeho nejdůležitější je přítomnost, pro kterou by se měla snažit bojovat a být ještě lepší. Lepší? Snažila se, tak moc se snažila, a zároveň se zklamala pokaždé, když si prsty poranila až do krve. Zklamala jsem tě? Otázka, kterou se neodvažovala vyslovit. Jak moc vážná její nemoc byla. "Jsem v klidu." Tu lež vyslovila prazvláštně rychle. Přesto ale klid necítila. Těkala očima ze strany na stranu, něco hledala. A stále to nemohla najít. Nehledala to však v tom lese, nehledala to ani u něj. Zoufale se snažila odhalit pravdu, tu, která před ní celou dobu zůstávala skryta. "O čem to u všech svatých mluvíte," zasténala tiše. Tak tiše, že jí skoro nebylo rozumět. Smutek a pomatení však z jejích slov byl patrný. Nebyla na tom samém místě. Nebyla tam s ním. Vypadala, že se už dávno zatoulala někam mnohem dál. Kamsi do skrytu svých myšlenek. Zmatených, smrtí pokroucených. Až když vyslovil tu krutou pravdu, konečně jej vyhledala svým pohledem. Ani v ten moment v něm však nebyl klid. Bylo v něm cosi zrazeného, cosi ublíženého, a zároveň cosi naštvaného. Její škodolibá část na malý moment utichla jako by jí došla slova. Obdobně jako dalším kouskům její roztříštěné mysli. Byl to však jen klid před bouří. Než se opět celé její nitro rozpovídalo a v kakofonických ozvěnách jí opět začalo sužovat. "Není to nemoc?" zopakovala po něm až smrtelně zpomaleně. Ruku přitom natáhla před sebe, jakoby se něčeho snažila zachytit, když klopýtla, ve snaze se dostat... kam? Vlastně vůbec nikam. Rovnováha ji na malý moment opustila, když jednotlivé dílky skládačky začaly dopadat do sebe. Pomalu se před ní začalo rýsovat to, co jí dlouhé měsíce unikalo. Měsíce? Možná i roky. Chtěla zapomenout, její napůl mrtvá mysl mnohé vypouštěla. Přesto si k ní pomalu nacházely cestu věci, které v sobě měla, a na které ještě nemohla zapomenout. "Nechci nikoho rozsápat," vydechla plačtivě, než se prsty konečně dotkla ledové kůry stromu. "Nechci nikomu ublížit. Nikdy jsem nikomu neubližovala, já-" vyslovila a pohlédla kamsi do temnoty vedle sebe. Na malý moment viděla samu sebe, jak sedí v jakémsi křesle, oblečená do draze vypadajících šatů. Prsty mohla přejet po jemné látce. Rosemary! Slyšela jméno, zvolání, které se v jejích vzpomínkách objevovalo čím dál častěji. Hlavu obrátila kýženým směrem, ale vzpomínka se přetrhla dříve, než mohla spatřit toho, kdo ji volal. Další plačtivý povzdech, s nímž sklopila hlavu. "Co se mi stalo? Bylo to něco zlého?" otázala se, teď už jistě Yosefa, ač to značnou chvíli vypadalo, že na jeho přítomnost na chvíli zapomněla. Na mysli ji vytanula další vzpomínka. Zmatená a ne příliš příjemná. Doprovázená řevem, ranami. Pláč. Zvířecí oči a zuby. Tesáky. Musela znovu zavřít oči. Ale v tu chvíli se nemohla zbavit vzpomínky na žhnoucí oči a dlouhé tesáky. "Něco moc zlého, viďte? Já to vím. Ale nemohu si vzpomenout. Jen na něco. Dlouhou dobu jsem si nemohla vzpomenout, ale teď asi vím... něco moc zlého." Vyslovila a s tím obrátila svůj pohled k Yosefovi. "On mě zabil?" Otázka, na kterou Yosef mohl odpovědět asi... na půl. Nemohl si být jist, co se jí skutečně stalo, jen mohl odhadnout, jak k tomu zřejmě došlo.

Ačkoliv smích se mu na tvář nevrátí, obočí trochu pobaveně pozvedne. Že by se měl smát víc? To už je pro něj nadlidský úkol, ačkoliv dříve s tím neměl sebemenší problémy. Nebál se na sebe upozornit a projevit se, ale to byl mladý a úplně jiný člověk, než jakým je teď. Tehdy možná ani nebyl voják, nebo rozhodně nebyl tímto vojákem. Bylo to v době, kdy měl představy o válce a o vojenské kariéře velmi fantastické a zkreslené vyprávěnými příběhy, které vyslechl při posedávání v různých krčmách. Mnoho chlapců se do takového zaměstnání vrhá, aniž by tušili, co je ve skutečnosti čeká. Táhne je touha po dobrodružství a hrdinství a nejednoho pak takové spontánní chování stojí zdraví, rozum nebo život. "Zkusím to," odvětí tedy trochu tiše, skoro jako by se mu nechtělo rušit okolní klid. Ale ten už dva jezdci a jejich koně stejně ruší a všechna zvířata v okolí před nenadálými zvuky z cesty, po které velkou část roku neustále putovali lidé, prchla. Jen v zimě byl les klidný, nikomu se moc nechtělo cestovat. Až na Rowan, ta si očividně nemohla vybrat na cesty lepší podmínky.
Zatočí na nepatrném rozcestí, které neznámému děvčeti popisoval při prozrazování cesty do města. Zasněžená cesta je nepatrná a hnijícího kusu dřeva s instrukcemi by si jen těžko někdo všiml. Možná na jaře, až skončí obleva a ustanou první jarní deště, se sem vydá a pokusí se udělat cestu i rozcestník trochu patrnější. Pokud to tedy neudělá někdo před ním.
Chvilku mlčí. Ne snad, že by byl zaražen její otázkou. Jen přemýšlí, jak jí odpovědět co nejlépe, aby si z toho co nejvíc odnesla. Už teď mu přijde neopatrná. "V Salemu platí jediný pravidlo - nestrkejte nos tam, kam nemáte. Čím víc se budete ptát, tím více vám to uškodí." Rozhodne se nakonec pro tu nejupřímnější odpověď, které je schopen. Je mu také nejsympatičtější. Nejeden člověk se do Salemu už nahrnul, veden báchorkami o čarodějnicích, démonech a kdo ví čem a začal se vyptávat. A vůdčí osobnosti tohoto města nemají rádi, když je někdo příliš zvědavý. On se to naučil hned, jak se tady poprvé ocitl. Chce doporučit Rowan to samé.
Musí si úlevně oddechnout. Ačkoliv stále jen může doufat, že jeho zvíře zůstalo zdravé, alespoň si mu teď nezláme nohy. Co by dělal s koněm, který se nemůže postavit? To, co se s takovými koňmi běžně dělá. Zvládl by ho rychle a pokud možno bezbolestně zabít jako už tolik koní na bitevním poli, kterým vojáci pomáhali od bolesti stejně, jako svým druhům. Ale zastřelit svého vlastního koně, to by chtělo hodně přemlouvání. "Doufám," zamumlá, rukou v rukavici poškrábe zvíře na dlouhé krku, lehce se u toho předkloní. "Tenhle už něco vydrží." Jestli byl testován ve skutečné bitvě, to neví, ale s problémy v Salemu si zatím vždy poradil perfektně a to je vše, co od něj voják potřebuje.

Poznámka, že by se měla uklidnit, byla zcela zbytečná. Jako hovořit s kmenem stromu. Vždyť taková věta stejně nikdy nikoho neuklidnila, maximálně dokáže věci zhoršit, to umí. Sleduje tu drobné, mladé děvče s hezkou tváří, kterou krásu kazil pouze měsíc, před kterým bylo stále těžší utíkat. Vidí, jak se v ní perou emoce. Jak dlouho to takhle je? Jak dlouho byla tím, čím je, pokud je opravdu tím samým jako on sám, jak dlouho to dokázala sama před sebou skrývat? Pamatoval si své procitnutí, ale to přišlo téměř bezprostředně potom, co se takhle probral. Ale ve finále vypadalo úplně stejně. A ani kdyby chtěl, nemůže jí nijak pomoct. Její nemoci, jak svému prokletí říkala, ji nezbaví. Nemůže jí od ní ani nijak ulehčit. Může tu jen stát a sledovat tu hromádku neštěstí. Jeho přítomnost pravděpodobně ani nevnímala a tak stojí a mlčí, modrýma očima ji sleduje, nespouští z ní zrak a zároveň se snaží poslouchat každé šustnutí v bezprostředním okolí ve strachu, že by se tu mohl objevit náhodný kolemjdoucí. Následný scénář si nechce ani představovat. Na jednoho ghúla toho sleduje až příliš, na jednu mrtvou bytost bez reflexů a pudu sebezáchovy. Jen strach a vztek jej dokázal postrkovat životem, který se už životem ani zdaleka nazvat nedá.
Zdá se, že teprve svými slovy ji vrátí do reality. Sleduje její nepřirozeně pomalé pohyby, snaží se odhadnout, co udělá příště a jen díky tomu je schopný se k ní natáhnout a uchopit ji za paži, když klopýtne ve snaze někam se dostat, ať je to kamkoliv. Možná pryč od pravdy? Možná jí ruku stiskne příliš pevně, ale on bolest od svého probuzení necítí... Ona by také neměla, ne? To, co zbylo z jeho duše, jestli někdy vůbec nějakou měl, mu na okamžik sevře obrovská, ledová pěst. Cítí ji, je to snad jediná bolest, kterou opravdu cítí. Nechci nikomu ublížit. Jak dobře to zná. A přeci se na to dá zvyknout, přeci si na smrt pod vlastníma rukama docela brzy zvykl. Je to něco, co potřebuje k vlastnímu přežití.
Mlčí, zatímco děvče ze sebe vyráží slova trochu nesouvisle, a přesto všechna směřují k jednomu jedinému závěru. Nechává ji zpracovat nové informace, nechává ji to nejhorší z toho vyvodit bez ničí pomoci. Sobě to rozhodně uvěří spíš než cizímu muži. A nakonec ke svému závěru opravdu dojde. To už ji pustí a opět se odebere do nějaké přípustné vzdálenosti od děvčete, které sotva potkal. Pomalu přikývne, jeho gesto je nejspíš díky svitu měsíce dostatečně patrné. Přesto ho ale zkonkretizuje. "Musela jste zemřít, abyste se mohla vrátit zpátky... Takhle," dokončí po chvilce váhání, volit nějaká něžná slova, eufemismy, už stejně nemá cenu. Zlehčování situace není na místě, na její situaci není nic pozitivního, stejně jako na té jeho. "Smrt není to nejhorší, co vás potkalo. To zlé nastalo až potom," použije část jejích slov. Sám přesně neví, jak se tvorové jako oni dva vůbec tvoří, ví jen to málo, co se dozvěděl od čarodějky. Ale i tak ví pravděpodobně víc, než tohle neznámé, ztracené a patrně nešťastné děvče. "Poslouchejte... Já vím, že nechcete ublížit. Ale dřív nebo později musíte. Nebo se stanou ještě horší věci," apeluje na ni vážným, skřípavým a trochu strašidelným hlasem. "Ještě jste to nikdy neudělala?" zeptá se pak trochu nejistě. On se musel nakrmit skoro hned potom, co se probral. Tohle děvče už mohlo být v tomhle stavu několik dnů a každou hodinu je riziko, že se nadobro přestane ovládat, horší a horší. Nemůže sice porovnávat s nikým jiným než sám se sebou, možná pak jen s divokými zvířaty a predátory, ale je nutné počítat s tím nejhorším.

Co je vlastně poklidný spánek, to už neznám nějakou tu dobu, pokud neprobdím celou noc s pocitem, že snad nikdy kvůli svým nočním murám neusnu, a když ano ocitnu se zcela cizím snu plných nočních děsů. Je to vyčerpávající se probouzet každou chvíli, tedy aspoň tak jsem to vnímala zpočátku pak se to stalo součástí mého života, ale i přesto některé sny byli tak živé a barvité, že mi i do teď z toho naskakuje husí kůže. Možná to byl důvod, proč jsem následující noc po setkání s Augustem nemohla usnout.
Jedná věc, co mne dokázala uklidnit byla pracovna, pokaždé když otevřu ty těžké dveře zahalí mě pocit tepla, jež sálá z místnosti pokryté dřevem, jen kam se podívám. Těžký stůl z dubu se pyšnil svou majestátností uprostřed místnosti, možná kdyby byl více poklízel působil by o to víc nádherněji,ale byl zavalen spisy, týkajíc se obchodu a proč to nevyřešit teď? Aspoň na chvíli budu moct uniknout této realitě. Kdo jsem a co se tuhle noc dělo.
Usednu za stůl a prsty přejde po povrchu stolu a pak se v tichosti dám do práce, šlo to poměrně hladce netuším jak dlouho jsem nad tím posedávala, ale jako bych chytila druhý dech. Cítím se ta tak svěže, možná proto se dám i do malého úklidu pracovny, když otevřu dveře jedné ze skříni zastavím se. Tam v rohu na mne koukal luk a toulec plný šípu. Jak dlouho to už je? Snad už od dob, co jsem pomáhala Elizabeth. Stejně tak mé oblečení, které jsem využívala, když jsem se potulovala po lesích.
Nakonec zavrtím hlavou a odložím tam, co jsem chtěla a zavřu skříň. Když opouštím pracovnu skousnu si ret * Vím, že bych neměla, ale chci..* pomyslím si provinila a nakonec se vracím ke skříni s loveckou výbavou a odnáším si jí k sobě, kde se převléknu.
Už jako malá holka jsem běhala po lesích s loveckými psy naši rodiny, nikdy jsme domů nepřišli s prázdnou. Chyběli mi ty časy, kdy mohu zapomenout na tohle vše a být opět ta dívka hostinckého. Tou jsem však již nějaké ty léta nebyla. Při oblékání se nad tou myšlenkou musím pousmát, jelikož jsem Sofii požádala, ať pár dní nechodí nemusela jsem si dělat starosti, že mne spatří.
Svážu si hrud prodyšný obvazem, ale moc to nešlo tak jako dřív, bílá košile s černou vázankou, úplné, hnědé kožené kalhoty s přezkou na každé nohavici. Mezi ten prostor se dobře ukládali šípy, bylo to rychleji než je tahat přímo z Toulce. Poslední řadě byla čapka, vlasy si svážu stuhou do vysokého copu, abych mohla vlasy dobře ukrýt pod čepku. A nakonec vysoké holínky a plášť, abych skryla samu sebe a tak i luk a šípy.
Jakmile padlo mračno vydala jsem se zadní části domu, co nejkratší cestou k lesům. Jakmile se ocitnu před jeho prahem má ústa se roztáhnou v široký úsměv a poklidnou chůzí se vydám hlouběji do lesů. První vůně okolního lesa a suché větvičky mi křupou pod nohami, tento les byl jiný, než ten, který jsme znávala já. Náš byl více živý a jehličí kam jen oči dohlédlo. Půda jako načechraná poduška po níž se dobře běhalo. Ale i tento les měl své kouzlo, nevědomě se ujistím, zda v kapse pláště mám rukavice, jež by skryli mou pokožku před měsíčním svitem. Nechtěla jsem, aby mne někdo náhodou viděl. A proč? Bylo to snadné, vím se dokážu zapomenout a mohla bych dorazit klidně i zpět během rána.

Nikdy příliš nepil. Alkohol, který si mohl dovolit, mu pořádně nechutnal a když někdy ochutnat dobré víno, nevydržel u něj dlouho. Lidé jako on takové víno nepili. Navíc si jako lovec nemůže dovolit zmást mysl a jakožto čaroděj se musí mít pořád na pozoru. Má pak také větší problémy kontrolovat své schopnosti a navíc, čím opilejší je, tím více jej trápí mlhavé vize budoucnosti. Nikdy nejsou jasné, jako by vždy byly zahaleny mlhavým oparem, který vyvolává ten pocit, že si stačí jen promnout oči a člověk opět uvidí. Ale bez ohledu na to, kolikrát to zkusí, nikdy se tak nestane. A pak je najednou vize pryč a zanechá za sebou jen pomateného mladíka.
Teprve k večeru zamířil do místního hostince s mrtvým srncem přehozeným přes krk a s věrným psiskem po boku. Už při prvním nádechu cítil, že je tepleji než v posledních dnech. Možná by skutečně mohlo přijít jaro? Dojít do hostince mu trvalo nějakou dobu. Místní hostinec měl od prázdného rozhodně daleko - obchody zavřely, vojákům skončila služba a tak to tu jen žilo. Nemusel zdlouhavě smlouvat, v zimě hospodský po nabídce čerstvého masa skočil okamžitě a zaplatil dokonce víc, než by si Dominic přál. Byl už na odchodu, když jej jeden chlapec, jistě o několik let mladší než on, chytl za loket a zatáhl za něj podobně, jako dítě tahá za matčiny sukně. Několikrát s ním mluvil, byl to mladý, možná stále trochu naivní voják, toužící po slávě a dobrodružství. A přemlouval lovce tak dlouho, aby si s jeho přáteli sedl ke stolu a popil, až nakonec svolil. Ucucával jedno smrduté pivo docela dlouho, Tobias byl schoulený pod jeho nohama a pospával. Poslouchal historky mužů u stolu a čas od času si potvrdil, že opravdu jen říkají nesmysly, když jim nahlédl do hlavy. On sám ze začátku mluvit nechtěl, ale druhé pivo mu rozvázalo jazyk. Piv nevypil příliš, levné kořalky měl jistě trochu víc a když opouštěl hostinec, hlava se mu točila a rovnováhu už nedržel tak snadno. Byla už dávno noc a než se dobelhat opilý ke svému domu, měsíc doputoval po obloze o pěkný kousek dál.
Napil se trochu tajícího sněhu a vydal se místo do tepla svého domova do hlubokých lesů. Na čerstvém vzduchu mizelo alkoholové opojení rychleji, navíc toho neměl tolik a když nepije, odbourává jeho tělo podobné věci rychleji. I tak mu ale bylo jasné, že z kuše na zádech by nevystřelil ani za milion. Navlečený v obyčejných pytlovitých kalhotách, na těle několik vrstev oblečení, ta nejvíce patrná byla hnědý kabát, rozhodně nedopnutý až ke krku. Když se posadil na nějaký kámen vykukující ze sněhu, možná tak míli od jezera, mohl se v klidu zaposlouchat do zvuků nočního lesa.
Jak dlouho tam seděl a střízlivěl, to si není jistý. Možná na chvilku u usnul, protože když se probral znovu k životu, v ruce pevně tiskl malý medailonek, zavěšený ke krku na pevném provázku. S těžkým srdcem pohlédne na předmět ve své ruce. Cítí se lépe, skoro jako by z malého amuletu čerpal sílu. Možná to není ani taková hloupost, sám je přece důkazem toho, že nějaké čáry opravdu nejsou mýtus. Pohlédne v šeru, téměř tmě, na Tobiase. Psa očividně zaujalo něco hlouběji v lesích takže stojí na místě, napřímený a napjatý, jediným svalem nepohne. Pak se rozeběhne. Lovec to nijak neřeší, ví, že to zvíře není úplně hloupé. A vždycky se k němu vrátí. Však ho sám krmil a vychoval, nemá se kam jinam vrátit. Jeho pozornost ovšem zaujme, když se zvíře vyřítí zpátky a popadá dech mezi hlasitými, kvílivými zvuky. Zastaví se jen pár metrů od svého pána, který mezi tím stihne vstát a nejistě mžourat na místo, odkud Tobias vyběhl. Pes nepřestává kňučet, udělá několik zoufalých koleček, ocas stažený mezi zadní nohy. Něco ho muselo vyděsit a pokud ví, jeho pes se nebojí jen tak něčeho. Hbitým, naučeným pohybem si sundá ze zad kuši a zasadí do ní jeden šíp, natáhne. Jeho pohled je pořád alkoholem trochu rozostřený, ale snaží se si takovou chybu nepřipouštět. Nevydá ani hlásku, Tobias už kňučí jen tiše, ačkoliv se celý klepe. Lovec má každý sval napjatý a ani nedutá, čeká na jakýkoliv náznak pohybu, na něco, z čeho by měl mít aspoň takové obavy, jako jeho společník.

I přestože mi pár větviček křuplo pod nohy, vyšla jsem dále tichým krokem jako bych byla duchem lesa, jež do něj náležel. Přitom to od pravdy nebylo daleko, byla jsem svým způsobem něco jako duch, ale druhým zas někdo, kdo znal jen život v lese, než se vydal do měst. To však neměnilo holou skutečnost, že jsem právě teď byla v lese.Když se ujistím, že jsem dostatečně hluboko v lesích sejmu kápy, čímž odhalím svou tvář, ale nikoliv vlas, který je ukrytý pod hnědou čapkou, ukrývajíc dlouhé vlasy. Luk a šípy, ukryté pod kápějí vydám se upevním si jej na záda, když se vydávám malou pěšinkou, jež vychodili mladí srnci. Zdálo se, že dnes krom drobných ptáků prozpěvujících na větvích či drobných hlodavců nenarazím na nic zajímavého, tedy aspoň jsem si to myslela pokud se z ničeho nic objeví mohutný lovecký pes, nejprve se zdál býti nebezpečný a jeho inteligentní oči si mě poměřovali, dokud se nerozeznělo po lese hlasité kňučení a co víc. Útěk. Proč? Netuším, však mě zaujala reakce psa natolik, abych se vydala v jeho stopách, polední otisk psích tlap se táhl po nízkými stromy, podlezu suché větvě mrtvých stromů po strmém kopci, když se ocitnu z v menší údolíčku.
Možná to byla past. Ne nemohla. Tiché kňučení tu bylo, nedaleko, ne moc zřetelné, ale pes nebyl daleko, proderu se mezi nízkými větvemi, do nichž se mi při vší smůle zachytí čapka o větev a strhne mi j zrovna v okamžik, když spatřím postavu muže a toho, co jsem vlastně následovala až sem. Instinktivně rychle popadnu čepici a ukryji opět vlasy stažené v copu zpět pod čepici. Nebyl čas panikařit nad tím, že si jistě všimnul, toho, že nejsem muž, mohla jsem mít potíž říct někomu, že viděl ženu oblečenou jako mladíka, ale na druhou stranu jako vždy jsem zachovala chladnou mysl. Jako správná obchodnice. Však tentokrát mně přemůže čirá zvědavost, děvčátka, jímž jsem kdysi bývala.
„Omlouvám se, nechtěla jsem ho vyděsit.“ Povím poklidným hlasem, přičemž si dřepnu a pohlédnu na muže přede mnou jen krátce. Byla jsem více fascinována jeho společníkem, který se zdál být velice vnímavý, nadpřirozených jevů. Natáhnu ruku se mlaskám. „Pojď hochu, já tě nesním. Vypadám snad jako bubák?“ přičemž mi lehce cukne koutek, ale ano byla jsem si vědoma, že je tu muž. Svým způsobem bylo ode mne nezdvořilé ho tak ignorovat.
„J-á omlouvám se, byla jsem unešena vaším společníkem. Už dlouho jsem se nesetkala s loveckým psem.“ A byla to pravda. Ale na tu srst a stavbu těla nikdy nezapomenu, jak bych mohla. Nevědomě si druhou rukou pod pláštěm nahmátnu přívěšek píšťaly ve tvaru vlčí hlavy, vyřezanou ze klu. Jež se mi pohupoval těžně na rukojeti hrudní kosti.
Sice se mohlo zdát, že svou veškerou pozornost věnuji psu u jeho noh, ale nebylo tomu tak, sledovala jsem po očku každý jeho pohyb, každý napnutý sval na jeho těle.