Okolí Salemu

Samozřejmě, že by si konečné sbohem představoval jinak. Ale nic víc než to, co pro něj může udělat Briana, už nedostane. I za to by měl být naprosto vděčný. Však oni se jednou uvidí... A kdo ví? Možná jí pak bude moct vyprávět o svojí manželce a modrookých dětech. Je ještě mladý a rád by se dožil alespoň nějakého přiměřeného věku, pokud mu to osud dovolí. Už ztratil dost let slepým potácením se životem a neustálou sebelítostí, neschopností sebrat se a dát se dohromady nebo se posunout někam dál. Tohle je první a možná poslední šance, kdy může se sebou něco udělat a zároveň pomoct své sestře. Protože jestli ho celé ty roky, co zemřela, sleduje, pak by si rozhodně zasloužila... Odejít. Doopravdy odejít. A tahle cizí, prapodivná banshee mu s tím může pomoct, ač se to může zdát jakkoliv zvláštní a snad i trochu děsivé.
Opět se otočí. Ví, že děvče tak jako tak pozná, že pláče, ale aspoň ho nemusí vidět. Setře si těch několik horkých slz, začíná z toho všeho být unavený. Když se nakonec zadívá na děvče, vidí, že i v ní, v té neznámé banshee, se perou emoce. Na rtech vyčaruje úsměv, jen z části nucený. Už k tomu nemá co říct, řekl všechno. Snad až na to, jak moc ji miluje, ale nemá pocit, že by to musel říkat. Řekl to už tolikrát a teprve ví, že ho celou tu dobu slyšela. Mlčí, pevně k sobě tiskne zuby ve snaze už znovu neplakat a Tobias celou tu situaci jen trochu zmateně pozoruje. Lehce přikývne na znamení, že asi tuší, co si Constance nechala na konec. Ač je to podivné, uleví se mu. Opravdu se mu uleví, protože ví, že všechno, co banshee řekla, je pravda. Ne, že by jí nevěřil, ale chtěl to vědět i jinak než přes její slova. Teprve teď se přinutí opustit její vzpomínky. Číst někomu myšlenky tak dlouhou dobu, navíc na dálku, bez fyzického dotyku, je těžší, než by se mohlo zdát. Ani to tedy nepřidává jeho energii. Cítí se vyčerpaný po všech možných i nemožných stránkách, v ústech má sucho a polyká se mu přes knedlík v krku jen těžko.
Cítí její dotyk. Ačkoliv přes oblečení necítí žádné teplo, i přesto je za něj vděčný. Není to lidský dotyk, ale jakýkoliv mu teď vlastně stačí. I když na to už dávno není zvyklý, aby se ho dotýkala nějaká žena. Otočí se těsně před tím, než si Briana začne z tváře stírat několik slz. Pláče kvůli němu? Kvůli naprosto cizímu člověku s cizím duchem? "Notak," pobídne ji stále trochu slabým hlasem a v překvapivě důvěrném gestu položí ruku na její tvář. "Toho už dneska bylo dost, ne?" Mohl by se pokusit provést něco s jejím smutkem a nahradit ho trochu jinými emocemi, ale stále je dost opatrný. Nechtěl by se tak hloupě prozradit a navíc, takové kroky byly vždy více vyčerpávající než pouhé čtení myšlenek. Zahrávat si s emocemi lidí ani jiných tvorů se nevyplácelo. "Díky." Přitáhne si děvče k sobě trochu blíž a vtiskne mu krátký polibek na čelo, který musí pravděpodobně hlavně kousat, protože se pěkných pár dní neoholil.
Odtáhne se, má potřebuje se protáhnout a zívat, ale potlačí je. Jen další známky jeho vyčerpání. "Už jsi pro mě udělala dost... Potřebuju jít domů a aspoň se trochu vyspat," řekne zcela upřímně, nemá už sílu vymýšlet si cokoliv jiného, než pravdu. Potřebuje si odpočinou, utřídit si myšlenky a možná chvilku plakat. Doufá, že už konečně naposledy.

Tohle setkání byla jedna velká náhoda, tedy aspoň jsem si to myslela, ale dnes mi došlo, že to muselo být, již předurčeno. Kvůli ní a němu, aby oba našli, to co skutečně potřebovali klid a rozloučit se. Za celý svůj život, tedy aspoň tu dobu co jsem se stala Banshee mám pocit, že ten nekonečný hloupý sen skončil. Jako kdybych procitla a na okamžik opět žila a to jen díky té dívce v níž jsem spatřila tolik emocí a vřelosti k tomuto muži. Sice ze začátku sem litovala spatření ducha, který byl doslova viditelný, skoro bych řekla i živý. Nikdy jsem neviděla, tak velkou zachovalou část osoby, kterou bývala. Obvykle se jen setkám s útržky, toho čeho dřív bývali, ale ona? Skutečně jako by žila jen v mezi světě. I přesto, co se právě teď odehrálo, i to že jeho tichý pláč nešel přehlednout dělám, že nic nevidím. Přišlo mi to jednoduše zdvořilé. A co víc, chtěla jsem mu poskytnout chvilku soukromí. Nepřišlo mi správné se mísit mezi něj a jeho rozpoložení mysli, těla a duše. Tento vnitřní boj byl pouze na něm samém, víc náporná bohužel být nemohu.  
Nakonec kus stuhy, jež mi svazoval vlasy, povolí a vlnité vlasy mi padnou do tváře, nezbedné pramínky vlasů pluji ve větru a šimrají mne po šíji. Přes lehce neutrální tvář se přežene zamračení a to zcela upřímné. „Nedělej to. Tady ne. Nejsme ve městě, aby si něco předstíral ne?“ nebo před někým, kdo potřebuje předstíranou útěchu nad tím, že se vlastně nic neděje. Však tahle obchodnice si osvojila změnu tváře či slzy faleše, ale to neznamená, že jsem nepoznala. Když někdo na mne něco hrál. Ale on nebyl obchodníkem či někdo, koho bych považovala za hrozbu, proč nebýt upřímná. I tohle bylo mou nedílnou součástí.
Lehce konečky prstu, jej hladím a mlčky tam stojím, nečekala bych, že mne cizí příběh tak dojdeme, ale bylo na tom kusu pravdy, které kdysi zazněla z úst babičky. I když tvé srdce nebije si pořád stejné a to na tom nic nemění, osobnost po smrti nezměníš úplně. Vždy tam zůstane tím, čím si byla a tím čím budeš. Když se neočekávaně otočil, lezce se mi úžili zorničky, překvapil mě. Nechtěla jsem, aby viděl, že slzy! Nikdy!
Snažím se polknout knedlík v krku při zaznění jeho hlubokého hlasu a sledujíc je tiše. „Já nebrečím, to byli perly!“ obhajuji se, přičemž mi lehce cukne koutek. Ano skutečně mě nachytal.
*Děkuji* proběhlo mi ještě myslí, když poděkoval. Lehký tlak na mysli také povolil, jako kdyby neviditelná mlha na mysli se opět schovala, zvláštní pocit. Však jsem neměla tu možnost na tím dlouho přemýšlet. Náhle si mne přitáhnul blíže k tělu, teplo osobní teplo mě doslova zaplavilo, i když jsem stála kousek od něj.
Vřelé rty se dotkly mé chladné kůže na čele s doprovodem lehkého šimrání drsných fousů. Bledá tvář získala nachovou barvu. „A-le to nic nebylo. Víc jsem udělat nemohla…“ šeptnu a sleduji jej krapet nevěřícně.
Ale za to se neubráním širokému úsměvu na tváři. „Aspoň mi dovol tě doprovodit. Ne že bych Tobiasovi nevěřila. Ale i přesto.“ A myslela jsme to vážně.

Tázavě, nejistě na ni pohlédne. Teprve teď si všimne patrné změny jejího vzhledu. Jak dlouho byl vůči tomu slepý? Stalo se to teď, nebo si toho dříve jen skutečně nevšiml? Její doposud alespoň naoko pevně svázané vlasy se uvolnily ze svého vězení a vlály teď všude kolem v podivném, velmi světlém odstínu, který si neuvědomuje, že by u člověka viděl. Je to snad něco, co patří k tomu duchovi, kterým je? Nebo se opravdu narodila s tak světlounkými vlasy? Muž v něm se nedá zapřít očividně v žádné chvíli, musí prostě tiše uznat, že je děvče opravdu pohledné. A zvláštní. A jakkoliv se zvláštnímu snaží vyhýbat, tomuhle se už stejně nemá šanci vyhnout, tak co. Nekomentuje to však, nemá na to vlastně ani dost sil. S nějakým zájmem o ženy bude muset ještě chvilku počkat. Neodvažuje se tvrdit, že mu to nechybí! Ale teď by na to nemohla být méně vhodná doba.
Pomalu a jistě se uvolňuje, cítí namožené svaly z toho, jak byly v neustálé křeči, kterou si ani neuvědomoval. Čelist ho neuvěřitelně bolí od toho, jak tiskl zuby k sobě a prsty mu nemrznou jen proto, že je neustále zatínal do pěsti. Dokonce se tichounce, krátce zasměje, když vidí její překvapenou tvář. Ona viděla plakat jeho, on viděl plakat ji. To je tedy dost vyrovnané. "Samozřejmě," prohodí. Že by banshee byly opravdu jedno veliké tajemství? Jistě jich mají dost, ale tohle mezi ně nepatří. Povzdychne si. "Škoda, že jsem je propásl. Určitě mají obrovskou cenu." Jeho rýpavý humor se pomalu navrací i přes únavu. Musí se sám pokusit nějak si celou situaci odlehčit, aby se z toho na místě nepomátl. Už se toho dnes stalo příliš. Kdyby se jí z očí opravdu začaly kutálet slzy, asi by nebyl ani překvapený.
S nehraným zaujetím sleduje Brianinu reakci na letmý, rychlý polibek. Je to spíše společenské gesto, než opravdový polibek, ani by se tomu tak nedalo říkat. Ji to ale očividně vyvede z míry, což jej zvláštním způsobem potěší. "Takže i tebe jde rozhodit," podotkne trochu zamyšleně. Vypadala celou dobu tak vyrovnaně, dokonce i když plakala, ale teď se zakoktala a začervenala jako malá holka. Překvapuje ho to.
Otočí se s tím, že si vezme své věci, ale rychle mu dojde, že už do udělal a vlastně tu celou dobu stojí s kuší na zádech. Má dost. "Nemá to být naopak?" poznamená. Měl by doprovázet on ji, nebo ona jeho. Přesto ale smířlivě pokrčí rameny, je mu to stejně docela jedno. Aspoň bude mít jistotu, že se z lesa bezpečně vymotala. Tichým zahvízdáním upoutá Tobiasovu pozornost. Pes do té doby vypadal, jako by po okolí něco hledat. Snad mu najednou kolem něco chybí? Ačkoliv trochu neochotně, zvedne se a následuje svého pána. Od Briany se drží v relativně uctivé vzdálenosti.
Lovec se rozhlédne, zorientuje se a pak se vydá nejkratší možnou cestou k městu. To, že se může soustředit na cestu, mu v mnohém pomáhá. Zvládá tak nemyslet na události posledních pár hodin, možná i jedné jediné hodiny. Amulet si strčil do kapsy kabátu s tím, že pro něj bude muset najít jiný provázek. Dlouho mlčí. Chuť bavit se o čemkoliv ho přešla, je vlastně rád za ticho. Jeho společnice to tak pravděpodobně nebere, ale ani do hlavy se jí už nevkrádá. Je unavený.

Předtím se usilovně snažil vyhnout každému pohledu na mne, zdálo se jako kdybych byla nějaký vetřelec, ale také mi neunikal jeho ostražitost o tom, že žádný můj pohyb mu neunikl po celou dobu. Ale teď? Konečně jsem pociťovala, jako kdyby mne jeho pohled nepropaloval skrz na skrz, byl milejší a přátelštější. Byla to příjemná změna oproti začátku. Když spočine pohledem o něco déle, nahnu hlavu na stranu a tázavě na něj pohlédnu, i když mi bylo zřejmé, že hledí na mé bílé vlasy, však nic neříkám. Když bude chtít ať se optá sám. Nehodlala jsem každému na potkání vyprávět, že jsem se s nimi už narodila. Narozdíl od nich, nechci nezdvořile nezíral, možná proto jsem ani neměla nutkání mu to vysvětlovat jako těm dvou před ním.
Sama netuším, co si o tom všem myslet, napjatá atmosféra byla tu tam, jako kdyby právě procitnul ze snu. Bylo to zvláštní, jako kdyby se mu navrátil život do tváře. Ale za to příjemné a okouzlující.
„Cenu? Hmm nikoliv, jen takovou jako kapka vody.“ Usmívám se lehce i nadále. Ano, rozhodně v tento okamžik by ani perly neměli takovou hodnostu jako rozloučení s milovanou osobou. Ale to, již nepovím, nechtěla jsem ho nezesmutnit, ne zrovna když celé jeho tělo se uvolnilo z křeče. Poznala jsem to na jeho postojí těla a pevně svírající čelist také povolila.
„To není pravda.“  Zamumlu a dělám, že mě něco nesmírně zaujalo na nejbližším stromě, přičemž se snažím skrýt rozpaky. Dobře, skutečně mě to zaskočila, nečekala jsme to a co víc.  Nebyla jsem malá holka, abych se tu červena! Jak se, ale zdálo mé tělo mělo zcela jiný názor. „Hmm. To je záhadná otázka.“ Pokrčím nad tím rameny a mrknu, skutečně mi nezáleželo, co teď bylo podle etikety, ale o to aby v pořádku dorazil domu. Proč si dělám starosti o cizího člověka? Mohlo mi, být jedno, aby se mu něco stalo. Ale nebyla jsem kus ledovce.
Když zavolá pak noze, víc už nepovím, jen to mlčky následuji po celou cestu, ani nešpitnu. Už jen protože se na cestu před sebou zcela soustředím, ale také hlavně jsem začínala pociťoval po té další cestě únavu. Přeci jen jsem to přehnala, neměla jsem aktivně pobíhat po domě, než jsem se vydala tak hluboko od lesů.
Cesta se mi zdála nekonečná, ale už jsme se pomalu blížili ke konci. Pak se opřu o jeden za stromu a zavřu oči a zhluboka se nadechnu. *Ještě kousek* pomyslím si a přinutím se jít dále.

"To je dost," uzná s unaveným úsměvem na tváři, lehce sklopí hlavu a pousměje se. Pamatuje si i na své chvíle, kdy pro něj byla kapka vody dost, protože ani tu neměl. Ocitl se v takové situaci jen jednou a tehdy si myslel, že bude prostě nejjednodušší se tomu poddat a umřít. Bylo to už po smrti Connie a po smrti otce, kterého zabil způsobem, jež mu jeho vlastní mysl doteď neodkryla. Neviděl ve své situaci lepší řešení než si také vzít život. Rád by řekl, že si to rozmyslel, že si našel nějakou naději, něco, pro co ještě žít... Pravdou je, že byl příliš velký srab na to, aby si zabodl nůž do srdce nebo prostřelil hlavu, což se, jak často slýchával, osvědčovalo hlavně u vojáků. Možná ani skočit z útesu by nedokázal, nepřiměl by se k tomu. A kdyby ano, pak by poslední setiny svého života litoval toho, co provedl.
Povytáhne jedno obočí, ale dál do děvčete už nerýpe. "Je to milé," prohodí ještě naposledy. Na to, že vlastně není člověk, také dost překvapivé. Tedy, ne že by on sám byl tak úplně člověk, ale něco mu napovídá, že má k lidské bytosti blíže, než banshee.
Jen na moment se jí vetře do hlavy, aby si zjistil její zájmy a našel důvod, proč tolik trvá na tom, že ho doprovodí. Ne, že by jí nevěřil, ale pořád je opatrný. Chce si být jistý, protože kdyby měla zlé úmysly, jen těžko by se jí teď ubránil. Nahlédne do její mysli, když prochází kolem ní a jen krátce jí stiskne rameno v jakémsi povzbudivém gestu. Nevyčerpává ho to pak tolik, jako číst myšlenky na dálku - tohle je rychlejší, jednodušší a v téhle situaci už i přesnější. Má alespoň klid v duši když ví, že mu nechce ublížit. Furt se nedokáže smířit s tím, že by jakýsi kvílivý duch byl opravdu tak hodný, jak se zdá. Možná to s tou opatrností příliš přehání? "Ale není," ujistí ji pobaveně. Pro jeho vlastní hrdost by se snad raději tvářil, že Briana je tady ta dáma v nesnázích a on její princ na bílém koni, ačkoliv celá ta situace byla úplně opačná.
Ticho léčí. A zdá se, že i děvče to chápe a dlouhou dobu mlčí. Nezjišťuje už proč. Zda se ztrácí ve svých myšlenkách, zda se snaží být ohleduplná nebo jestli toho má prostě dost, stejně jako on. Cesta k městu není zrovna nejkratší, ale jemu ubíhá rychle, ačkoliv se čas od času přistihne, že vypíná a upadá do zvláštního mikrospánku, ze kterého se probere, když Tobias zabafá na něco v lese nebo když mu pod nohama křupne větev. Do bot mu už dávno nateklo a nohy ho zebou - neuvěřitelná nevýhoda tajícího sněhu. Nemůže se dočkat na to, co přijde po oblevě. Zarazí se, když kroky za ním na chvilku ustanou. Překvapeně se otočí. "Co se děje?" prohodí, stojí možná i pár metrů od Briany, opřené o strom. "V pohodě?" Člověk nečlověk, vlastně opravdu ten nečlověk, vypadá děvče, že už toho má také dost. Vydá se jí naproti. Nemá sice chuť odpočívat, ale ji by tu taky nenechal. Pochybuje, že by trefila. I on se musí často ujišťovat, že jdou správně, ačkoliv k Salemu to už není daleko.

Nepamatuji si, kdy naposledy jsem se setkala s mužem jako on. Upřímný a přímý. Ráda bych pravila, že mi v něčem připomínal Jamese. Nebyla to však pravda, James byl od začátku vypočítavý, skoro bych mohla pravit liška.  Ale Dominik? Nedokázala jsem říct, jaký přesně byl, ale jednoduše byl dobrý člověk, jen nadmírně nedůvěřivý. Ale díky následujícím situacím jsme úplně zapomněla na svou otázku, čím vlastně je zač. A co víc chladná mlhy zahalila mou mysl opět, i když už ne tak intenzivně zamračím se nevědomě. Nejspíš, kdybych věděla, co dělá a jak urazil by mne a ranil. Ne kvůli tomu, že mi nedůvěřuje, nýbrž moje mysl byla mou pokladnicí, toho co bylo a toho, co bude. Neměl oprávnění, aby mi procházel myslí jak se mu zlíbí.
Co víc rumenče na tváři nepolevoval ani v okamžiku, když pravil, že je to milé. Ale aspoň nách na mé tváři povoloval a já se necítila, již tolik rozpačitě jako před pár okamžiky. To ticho, které mezi námi panovalo, bylo svým způsobem konejšivé a zároveň i doprovázeno klidem. To jsem se, ale vydali na cestu zpět. Přesněji k němu domů a já pak následovně domů, byl už nejvyšší čas se navrátit z lesů, když se mi zrovna nechtělo. Skutečně se mi cesta ze začátku zdála být krátká a lehčí, ale jak jsme ušli krok za krokem mé nohy byli těžší a i každičká část těla mi přišla nečekaně těžká jako kdyby nebyla mou součástí, ale závažím, jež mě táhne ke dnu.
A moje zastávka o tom svědčila. Bylo příjemné se zastavit a nechat jemný vítr mi pročesávat vlasy, vlající ve větru, ale neměnil to fakt o mé únavě. Doufala jsem, že si toho nevšimne, ale co víc neunikne nic. „Ano jsem, jen… I Banshee má limit a dat. A tohle je ona. Omlouvám se, jen tě zdržuji.“  Pousměji se omluvně.
*Proč si děláš starosti o někoho, koho neznáš? Nic mi nedlužíš..* pomyslela jsem si, skutečně jsem se nestkala s někým, kdo by si dělal skutečné starosti a nedělal to jen ze zdvořilosti typu: Je to žena, je to má povinnost či jiné.

Ráno už dávno postoupilo, světla je dost. Ptáci už dávno přestali pět svoje ranní melodie a celkově se zvuků ozývalo v lese méně, než za dne. Tohle místo už nebylo tak aktivní a živé, jako když tady stopuje přes noc. I v zimě se tu toho hodně děje. A při teplém období je les tím nejkouzelnějším místem. Na každém krůčku slyší cvrčky, každou chvilku spatří světlušky či noční motýly. Zvířata jako by se lovce a jeho psa nebála jsou zvědavější, někdy na sobě dokonce cítí jejich pohledy. Ví dobře, že tohle je jejich domov a on je tu nezvaným hostem. Až na výjimky se proto snaží hrát výhradně podle pravidel lesa a nepřekrucuje si je k obrazu svému. Teď tu však takové živo není a dvě plouhající se znavené, polomrtvé duše tomu rozbahněnému, studenému a šedivému okolí nijak nepomáhají. V jeden moment uklouzne, překvapeně zalapá po dechu a rukama chvilku máchá kolem sebe, než najde ztracenou rovnováhu. Tobias kolem něj okamžitě začne poskakovat. Nejspíš si myslí, že si budou hrát, psisko pitomé. Alespoň se probere z polospánku a zkontroluje, zda jdou posledních pár minut vůbec dobře.
Vážně by se rád dostal domů co nejdříve, ale nejde to. Jednou jde s ní, tak s ní i dojde. Ignoruje těžká víčka a třesoucí se svaly, ignoruje i svou malátnost. Zatímco fyzická únava je způsobena stresem a emočním vypětím, probdělou nocí a alkoholem, to, co se odehrává v jeho hlavě, je trochu jiné. Když začal svoje schopnosti využívat, stávalo se mu někdy, že sebou prostě řízl. Nedokázal si spočítat, kolik sil mu ještě zbývá a co všechno si může dovolit. Dneska už své síly využíval příliš. Jeho vlastní myšlenky jsou pomalé, zahalené prapodivnou mlhou a každé využití jeho schopností ho může dovést do mdlob. Což by rozhodně nebyla dobrá demonstrace mužské síly. "Jo, zapomněl jsem..." řekne téměř omylem. Vypadá tak skutečně, tak normálně, že opomíjí fakt, kdy Briana není vůbec lidská bytost, ale něco, čemu nerozumí. "V pohodě, stejně nikam nespěchám," mávne rukou a jeho tón zní i přes vyčerpání přesvědčivě. Lže jí jenom trochu, co se dá dělat. Zaloví v kapse kabátu a vytáhne malý látkový pytlík se sušeným masem ještě z minulého léta. Váhavě pohlédne na děvče. "Je to trocha sušenýho masa, jen... Nevím, jestli ti to k něčemu je. Nebo jestli můžeš..." Zarazí se, mlčí, nechává větu viset ve vzduchu v obavách, aby banshee trochu neurazil. Pouze už mlčky natáhne ruku s balíčkem k ní. Jestli vůbec může jíst? Čím se takoví duchové asi živí? Pomůže jí to vůbec? Víc udělat nemůže, ani vodu s sebou nemá. Nejspíš tu budou muset ještě chvíli posedět. Zaplaší frustrované povzdychnutí. Jak rád by už byl z toho lesa pryč.

Ani jsem si neuvědomila, kolik času již uběhlo od našeho setkání, celá ta zapeklitá situace a podivná atmosféra kolem nás jednoduše pohltila i čas. Nebylo na tom nic nezvyklého, ale není to moc často, kdy sem i to stane obzvláště s někým. Obvykle mi to takto rychle ubíhalo jen případě mé práce nebo úklidu pracovny, který občas byla doslova bojové pole.
Mé uvědomění, že les ožívá, ne žije. Zvuky zvěře se rozléhali všude kolem nás, mladé pupeny na větvích stromu se zelenali a zvědavý srnci ozdobovali, všechnu zelen, co našli a to nemluvě o beruškách. Jedna z nich přestane na Dominikovu kabátu. Pár chvil šplhá vzhůru než vlétne a odletí do neznáma.
I přes jeho starostlivost, se odrazím lehce od stromu a pokračuji k němu, lehce mu dlaněmi zatlačím mezi lopatky a pobídnu jej jí dál. „Jen jdi, budu hned za tebou. Zvládnu to nedělej si starosti.“ Pravím zcela poklidně, však při nabídce sušeného masa zbystřím. „Nedražíš, jen myslím, že nejdřív by jsem tě měli dopravit domů. A pak myslet na něco k snědku.“ Vybídnu je a pomalou chůzí pokračuji k němu domů.
*Skoro bych zapomněla, že jsem už nějaký čas nejedla.* ale žaludek by mohl zpívat při pomyšlení na sušené maso.
Ještě se během cesty několikrát zastavím, abych si odpočinula, ale na okraji lesa spatřím malý domek, možná jsem si to neuvědomila, ale místo toho, abych pokračoval směrem k městu jsem podvědomě ještě došla kus cesty s ním. Ale zde se zastavím.
Semknu rty do úzké linky a sleduji jej. „Děkuji Dominiku.“ Povím z ničeho nic mezi hrobovým tichem a lehce se pousměji.
Přála jsem si, abychom se setkali za jiných okolností, ale nikdo si nevybírá. „Nechtěl by si zítra mi ukázat nějakou malou mýtinu, kde přes jarní období rostou bylinky?“ optám se poklidným hlasem. Chtěla jsme ho vidět. Už jen protože, byl pro mne záhadný. Ale také si jeho nedůvěřivou společnost užívám.
Bylo to zvláštní, ale příjemné. Jako čerství vzduch v horách.

Jak se pomalu blíží k jeho domu, Tobias se od dvojice hrdinsky vzdaluje. Neznervózňuje ho to, je to pes. Měl by být schopný dostat se domů vždycky. Kdyby ne, byl by z něj jako z loveckého psa zklamaný. I když je jeho dobrým a často jediným společníkem, pořád je to z velké části nástroj k lovu. Musí udržovat jeho instinkty a jeho schopnosti. Hlídacího psa ani mazla nepotřebuje, potřebuje zvíře, které dohoní i zdravého srnce, bude-li to třeba. Zatím mladý pes splňuje všechno.
Všimne si berušky jen náhodou, když ji spatří, jak se mu šplhá po hrubé látce kabátu na ruce. Na moment se kvůli tomu dokonce zastaví, zamrká, zamračí se. Pak sleduje malého broučka, jak se vznese a někam odletí. Není na tenhle hmyz ještě docela brzo? Možná, že už i přírodě začíná trochu přeskakovat.
Do hlavy jí neleze, už na to kašle. Když říká, že je v pohodě, nezbývá, než doufat, že je opravdu v pohodě. S pokrčením ramen schová pytlík zpět do hluboké kapsy kabátu, do bezpečí a vyndá ho, až se mu zase někdy bude hodit. Teď je to zbytečné, však za chvíli ulehne a dopřeje si pořádně dlouhý spánek. Vždycky, když se svou slabou magií vyčerpá, spí hned o několik hodin déle. Zapálí v krbu a o zbytek tepla se pak postará Tobias, stočený v klubíčku u nohou. I on jistě musí být unavený. Proboha, už aby to bylo! "Ale to znamená, že jíš. To je dobrý vědět," vydedukuje si, přestože jeho nabídku odmítá. Pak se trochu zamračí. "Zvládl bych to," ujistí ji. Možná ho lehce rozčiluje, že si myslí, že ne. "To, co se stalo dneska, neni běžný." Běžně nevyčerpává tolik magie, běžně se nesetká s neopatrnou banshee, která na něj z fleku vyplivne své největší tajemství, běžně se nedozvídá, že se po tomhle světě potulují duchové a že právě propustil po několika letech ducha své zesnulé sestry a milenky. S únavou přichází i podráždění a tak nějakou chvilku zase mlčí, soustředí se jen na to, jak skládá nohy jednu před druhou při chůzi na už relativně rovném terénu. Nechce být nevrlý a tak radši ani nemluví. Aspoň si o něm nebude myslet nic horšího, než si myslela doteď.
Nebrání jí, když se rozhodne doprovodit ho až k jeho domu. Tedy, spíše takové chaloupce, skoro celé postavené vlastníma rukama. Částečně jeho, částečně někoho jiného. Nastěhoval se do domu již vybydleného a teď se o něj jen s veškerou hrdostí stará. Zarazí se v půlce kroku a otočí se na děvče, když mu poděkuje. Ve tváři má trochu překvapený výraz, ale podráždění se už naštěstí stačil zbavit. "Já už ti děkoval, takže... To asi necháme takhle," uzná, nepátrá po tom, za co je její díky. Mohl by si to zjistit, ale už se mu nechce. Povzdychne si, sklopí hlavu při její prosbě. Pak se zhluboka nadechne studené vzduchu a zavrtí hlavou. "Na bylinky je ještě dost brzo," odpoví zcela upřímně. Teď by mohl být rád, kdyby pod sněhem vyhrabal alespoň maličkou sněženku. Ačkoliv bílá břečka pomalu taje, ještě to pár dní, možná i týdnů, zabere, než vůbec nějaké vykouknou. A také, ačkoliv to už neřekne a snaží se Brianě nedávat žádnou záminku k tomu, aby si to myslela, se prostě nechce teď pár dní stýkat s banshee. A pravděpodobně ani s nikým jiným. Chce mít chvilku na uspořádání myšlenek a vzpomínek, zpracovat, co se stalo, možná se jeden večer pořádně opít. Pak by možná mohl o nějakém sbírání bylinek uvažovat, sám se mu bude na jaře věnovat, protože díky své matce i sestře se v tomhle ohledu docela vyzná. Ale do té doby se pokusí dělat cokoliv jiného, odpočinout si a zajet zpátky do starých kolejí. Přesně to teď potřebuje. "Možná jindy," pokusí se ještě, ale nehodlá nic slibovat.

Musela jsem tiše zasmát nad okouzlující povahou psa, který si najednou bezstarostně mířil k domu. Jak zvláštní stvoření. I přes bezstarostný smích moje únava neustupovala a já se těšila na jednou věc za tento den a to postel. Nerada to přiznávám, ale prvně v životě se těším na postel, no prvně možná ne, ale vždy když se dostanu do tohoto stavu postel je lepší než cokoliv na světě. Něco jako Můj vysněny sen.
Tiše ho sleduji, jako nějaká šelma, sledujíc svou kořist a každý její pohyb jen z rozdílem, že z mého pohledu srší přátelská aura a lehký úsměv na tváři, přičemž mi cukne koutek. „Ano, vskutku jím.“ Potvrdím jeho tvrzení a sleduji okolí, kde se dům nachází, vypadal jinak než tam v lese, víc živě a přátelsky jako kdyby tohle místo k sobě život jenom volalo s otevřenou náručí a na jaře to tu muselo být úžasné.
Nakonec usoudím, že je čas jít. Nasadím si kápy a ohlédnu se ještě se slovy. „Ano já vím, ale ráda bych věděla, kde se nachází, některé bylinky jsou lepší, než rozkvetou.“ Třeba taková cibule, bylo lepší zjisti, kde se nachází dřív než jí najít v plném rozkvětu nebyla moc dobrá.
„Jen jedno slib, zkus chodit víc do společnosti. Přeci jen si jí slíbil, že se dáš popořádku. A mě poprosila, abych čas od času dohlédla na to, zda svůj slib dodržíš.“ Ta dívka nejspíš věděla, že rád ukrývá v těchto lesích víc než je zdrávo.
„Tak tedy naviděnou Dominiku.“ Pravím poklidně a pomalu se vydám k městu. Ovšem jsem cestou udělala pár zastávek, než se dostanu domů. Kde se omylu a ulehnu do postele, jakmile jeho možné. Však před tím, jsem se ještě pořádně najedla, žaludek nebyl proti.

Unaveně se usměje, pobaven spíše sám nad sebou a nad svými hloupými otázkami. No co, nikdy by ho nenapadlo, že duchové jí. Nebo že existují. Nebo že vypadají jako skoro obyčejní lidé a jde se jich dotknout a mohou mluvit s jinými duchy. Ještě dneska ráno žil bez podobných vědomostí a musí uznat, že mu to vůbec nechybělo. Klidně by mohl zůstat hloupým a slepým celý svůj život a vůbec by mu to nevadilo. No, nějaká vyšší moc má pro něj očividně lepší plány.
Ohlédne se přes rameno, vidí, jak si děvče zakrývá světlé vlasy kápí. Asi je to lepší, když na sebe neupozorňuje, ale je to škoda. No, alespoň v nějakých ohledech mu přijde rozumná. Na její poznámku už jen znaveně pokrčí rameny, na znamení, že už se o tom nebude bavit. Na moment ho přepadne pocit, že by byl opravdu rád, kdyby se neviděli nikdy. Ani si není jistý, jak moc vážně to teď funguje v jeho unavené mysli.
Povzdychne si. Chodit více do společnosti by mu určitě prospělo, ale naposledy tam byl včera večer a heleďme, jak to vlastně celé dopadlo. Zamyslí se, nakonec zavrtí hlavou. "Eh... Lidi," dostane ze sebe teatrálním tónem, čímž dá najevo, že se mu do společnosti příliš nechce. Asi by se měl snažit plnit přání své sestry, ale teď na to nemá ani pomyšlení. Že na něj má banshee dohlížet? To se ještě uvidí.
"A díky," řekne ještě naposledy. Chvilku sleduje vzdalující se dívčina záda, než zapluje do svého skromného obydlí. Ani v tom krbu si nerozdělá oheň, jen se zachumlá do dek a kožešin a usne téměř okamžitě, aniž by musel o něčem uvažovat.

Myslel si, že až se vyspí, tak mu bude lépe. To se ale šeredně mýlil. Když se večer probudil, nohy měl těžké a hlava ho bolela jako střep, v chatce byla příšerná zima. Zatopil, vypil hrnek čaje, snědl nějaké pečivo a opět ulehl. Když se probudil znovu, bylo už ráno a on se necítil o nic lépe.
Veškeré události předchozího rána, celá ta scéna s banshee, duchy a tak, ho očividně vyčerpala více, než by si dokázal přiznat. Nicnedělání pro něj momentálně byla ta nejhorší možnost. Uvařil si ráno nějaké maso, u kterého raději ani nepřemýšlel, jak dlouho už ho má. Nabrousil si nůž, který používal nejčastěji, své dvě náhradní dýky a nakonec i sekáček na maso. Udělal nějakou drobnou údržbu na kuši, nemotorně poopravil pár šípů a přepočítal si je nejméně čtyřikrát. Když přišlo odpoledne, už neměl v malém domku co dělat. A ačkoliv Tobias vypadal, že by v malé, vyhřáté místnosti proležel celý den a možná ne jen jeden, on to prostě nemohl vydržet.
Když napoprvé vyrazí do lesa, musí se jen pár minut na to vrátit domů a vzít si kuši, protože se vybavil pouze dýkou a toulcem se šípy. Psa nakonec nechal doma, však jemu to neuškodí si jednou odpočinout. Nemá v plánu jít lovit, možná tu kuši ani nepotřeboval, ale připadá si bez ní jako nahý. Chce se jít jen projít, připadá mu, že celá jeho mysl je zmatená. Bude to možná přílišným využíváním jeho schopností. O důvod víc vyhýbat se lidem a bránit se tak pokušení nahlížet do jejich hlav. Ne, nemá na to teď ani pomyšlení.
Je oblečen o něco lehčeji než včera, kdy si toho nabalil příliš. Navíc, jaro pomalu přichází, není důvod chodit ven, jako kdyby mrzlo. Celý je sladěný do hnědé, přes ramena má přehozený svůj věrný kožený kabát. Rukavice si dnes nenacpal ani do kapes. Pod oblečením má schovaný malý amulet od Constance, připevněný na nové šňůrce - i to zvládl dneska dopoledne. Připadá si zvláštně, když nemá po boku psa. Často se přistihne, že se nesoustředí ani na cestu a ke svému velkému překvapení někdy zakopne, přestože les v téhle části zná dost dobře.
Dostane se pomalou chůzí až k jezeru. Tedy, jemu připadá dost pomalá, ale nejspíš mu to nezabralo zas takového času. Dřepne si na okraj a ponoří jednu ruku do ledové vody, stále více a více částí už není pokryto ledem. Bůh ví proč, nemá v plánu z ní pít. Otře si ruku do kalhot, postaví se a zaposlouchá se do zvuků lesa. Není ještě úplně jaro, nezpívá tolik ptáků a nepoletuje takového hmyzu, ale o to větší klid tu je. Tváře má trochu načervenalé ze zimy, stejně tak špičku nosu a uší. Alespoň ty vousy ho mohou trochu hřát. Poodejte o kousek od břehu jezera, dřepne si, když ho na zemi něco zaujme. Odhrne zbyteček sněhu, jen aby odhalil zelené zárodky nějaké rostlinky. Má tendenci si úlevně vydechnout - přežil další zimu. A to je v těchto letech pořádný úspěch.

Hrubá kůra stromů zahřívala dlaně bledých ruček nepoznamenaných letními měsíci, kdy světlo slunce dodalo barvu snad každému, kdo se odvážil čelit mu z očí do očí. Pod dotekem vnímala jejich tep, životodárnou sílu ukrytou v míze, na první pohled neviditelné. Tok života dost podobný jejímu. Setnout do stromu znamenalo ublížit mu, podobnou bolest jistě cítili i lidé, když je někdo zranil. Blondýnka se často zabývala obdobnými úvahami, trápila hlavinku filozofickými myšlenkami, k nimž přicházela jako slepý k houslím. Netušila, odkud se berou, neznalá jejich příchodu do doby, než se nahlas ozvaly kdesi uvnitř její mysli. Tehdy se pokaždé zamračila, drobná vráska vyvstala nad nosem zlehka zarytá do kůže. I čelo se krabatilo úvahami, vtíravými otázkami a hlavolamy, na jejichž rozluštění ne a ne přijít. Lépe se jí dařilo s lidmi jakožto bytostmi. V jejich rysech četla snadněji, podvědomě si hlídala jejich reakce, emoce odrážející se v očích, v mimoděčných gestech, ticích, dotecích. Osamocený život v lese naučil dívku vidět něco víc než jen povrchovou krásu. Hledala to, co se ukrývalo pod tím vším - sílu stromů pod drsnou kůrou kmene, životní dráhu každého zvířete ve skocích, jejich pocity skrze mimiku tolik odlišnou od lidské. Fauna nedokázala lhát, neuměla to. Přímost ji v tomto ohledu naprosto fascinovala, že se čas od času potýkala s nebezpečím. Někdy se nechala unést destruktivní silou medvědích tlap, až se málem stala jejich obětí. Přesto nikdy nedokázala na žádné ze zvířat zanevřít, otočit se k němu zády, pohrdat jím. Všechna do jednoho vnímala jako nádherná stvoření, plná života, emocí... Mnohdy i věrnosti a lásky.
Tu vídala převážně u vlčí smečky, jíž se obklopovala na každém kroku. Její věrní partneři do deště, do nečasů jako byla zima. Při sněhu, při krupobití, slunečných, téměř parných dnech i za jakékoliv nepřízně se drželi po jejím boku, hřejíce ji svými těly, chráníce ji před zákeřným světem tam venku. Děvče se jim odvděčovalo svou nejupřímnější láskou, staráním se pokaždé, když se zranili. Oni jí za poděkování nosili uloveného zajíce či srnku bez porušení přísahy - lovit jen slabé kusy. Nikdy ne matky s dětmi nebo silného jedince. Pouze ty postradatelné, pro které by si smrt přišla dříve nebo později - avšak mnohem rychleji než-li pro jiné. Zahalená v jejich přízni křižovala salemské lesy skrz na skrz už poslední měsíc, přežívaje ze dne na den. Jasně rudý plášť, s nímž připomínala Karkulku ze stejně pojmenované pohádky, se pomalu ubírala mezi stromy, dotýkaje se jejich kmenů. Jako by snad dokázala vnímat život pod kůžou, ten dar od samotné přírody. Se třemi vlky po boku, kteří si ji hlídali a střežili cestu pro případné bránění její útlé osoby.
Světle modrá sukně nebránila v kroku, zdálo se, že se téměř nedotýká země - s takovou elegancí se pohybovala po své cestě bez viditelného cíle. Malá víla, co se zatoulala do temného světa plného vražd, čarodějnic a démonů, na které lidi věřili. Hnědá šněrovačka vykukovala zpoza červeného pláště podobně jako bělostné rukávy košile, nedávno vyprané ve studené vodě jezera, k němuž opět mířila spolu s otlučeným stařičkým vědrem držícím pohromadě nejspíš už jen silou vůle. "And we will come back home, and we will come back home, home, again," veselé notování ji samovolně sklouzávalo ze rtů, přidávaje do kroku, co se rázem změnily v poskoky a protáčení se na podpatku, až jí mohla i sebelepší tanečníce závidět. Rudý plášť brzy končí přehozen přes blízkou větev, vědro rovněž a světlovlasá dívenka začne tančit jako o život. And we will come back home, and we will come back home, home, again." Dokonce i smečka vlků se přidá, dva jančí kolem ní, zatímco třetí vyštěkává do rytmu se smíchem linoucím se z jejích úst. Ani netušila, co ji to popadlo. Že by milovala tanec a zpěv? Pravděpodobně. Jak jinak si vysvětlit, že se cítila tak svobodná? Každý krůček se zdál přesně vedený, jednat se o dřevěné parkety, pravděpodobně si sama vytancuje rytmus ostrým podpatkem o zem. S poslední otočkou a veselým výsknutím poposkočí pro vědro zavěšené na větvi, aby jej naplnila. Přesně však v ten moment ztratí balanc a nohama napřed zahučí na břehu do ledových vod zdejšího jezera, až si jezdecké holínky a několik čísel nad spodním lemem sukně zmáčí.

Páni, to je ale chlap! Klečí v tajícím sněhu a obdivuje kytičky. Co se s ním sakra stalo? Že by na sebe přebíral povahu Connie? Ne, to je hloupost. Prostě jen hledá nějaké maličkosti, na které se může soustředit, aby se nesoustředil na to, na co nechce. Už od rána se snaží neustále přemýšlet o věcech, které právě vidí, něco dělat, něco, u čeho nemusí uvažovat nad ničím jiným. K tomu zrovna procházky neslouží, ale budiž. Od rána se nepřestal mračit, ještě se mu udělají vrásky. Pak už si tuplem nenajde ženu a zůstane nadosmrti sám, zemře někde v lesích, v zimě, zahalený sněhem, než ho najdou vlci a až na kost ho celého ohlodají a s jeho kostmi si budou ještě nějaký čas hrát a ožužlávat se. Pořád to jsou lepší myšlenky, než myšlenky na události předchozího dne.
Jen pomalu reaguje na celkem nedaleký zvuk. Ve výhledu mu brání nějaké keříky a to i když se zvedne, přestože je docela vysoký. Zamžourá do dálky, má pocit, že už ani dobře nevidí. Jeho reakce je bezútěšně pomalá a bez jakékoliv známky života, což je pravděpodobně způsobeno únavou a vyčerpáním, z obojího se nejspíš pořádně nedostal. Cítí také namožené svaly, přestože pohybu si moc nedopřál. Možná jenom začíná být starý?
Pokud se neplete, ne zas tak daleko od něj kolem břehu jezera poskakuje drobný člověk. Z téhle dálky to vypadá na dítě, pravděpodobně holčičku v červeném kabátku. Zas tolik toho nevidí. Tiše si povzdychne, měl by zmizet, ale něco ho donutí se zastavit a porozhlédnout se ještě po okolí. Je tady to děvče samo? Kde má rodiče? Zauvažuje, zda se třeba neztratila, ale na to vypadá docela čile. Slyší její hlas jen velmi nezřetelně, nepřijde mu, že by se dovolávala pomoci nebo něčeho takového. A pak jediným nešťastným pohybem zahučí do vody, ze vteřiny na vteřinu. V jednu chvilku je nahoře, ve vzduchu a když mrkne, je už po sukýnku namočená ve vodě.
Protáhne se keříčky, které mu bránily v pořádném výhledu, protože tohle prostě nešlo přehlédnout. A také teď nemůže odejít a dělat, že se nic nestalo. Umrzla by tady. Jen, co se vyplete z ostrých větví s trny, kterých si napoprvé nevšiml a které si teď odnáší na oblečení, se rozeběhne směrem k děvčeti. Kuše a toulec na zádech ho v pořádném pohybu trochu zpomalují, jednou se mu vzpříčí mezi nohama větev a on musí chvilku máchat bezradně rukama kolem sebe, než najde ztracenou rovnováhu. Pohybuje se těsně kolem břehu jezera, v jedné botě má trochu mokro, jak párkrát šlápl do vody. Užuž se chystá na ni alespoň něco zakřičet, aby se ho úplně nevyděsila, ale místo toho se vyděsí on.
Na místě se zastaví, na vteřinu ztuhne. Pak si naučeným pohybem sundá kuši ze zad a ještě rychleji do ní nasadí šíp a natáhne. V ten moment skoro přestane dýchat a zamíří na zvíře, které je mu nejblíž, klesne do mokré půdy na jedno koleno. V bezprostřední blízkosti děvčete je vlk. A aby to nebylo málo zajímavé, je tam ještě jeden a rozhodně si ani tak nemůže být jistý, že to jsou všichni. Teď je rád, že na děvčátko nekřičel, ale je to jen otázka chvíle, než si ho jedno ze zvířat všimne. Polkne, má pocit, že to muselo být slyšet na půlku lesa. Od děvčete je docela blízko, ale kdyby se vlk rozhodl vrhnout se k němu, neměl by jinou možnost, než po něm vystřelit. Šíp by ho určitě alespoň zranil, ale nemusel by ho bezprostředně zastavit. Těká očima ze zvířete na zvíře a pak na děvčátko ve vodě a nezbývá mu, než čekat na vývoj událostí. Zvedne se vítr a protože on stojí k vlkům přesně po větru, málem se mu zatmí před očima. Teď si ho už zaručeně všimnou. Co na takovém místě vůbec dělají? Lidé tu bývají často, pro vlky je nezvyklé vydávat se až na tuhle stranu jezera...

Ve smíchu uklidňujícím rozjitřené srdce, připomínaje hravost neposedného vánku, si nevšímala okolí, unesená tou chvilkou ztráty rovnováhy, kdy kecla na zadek jako malé robě sotva znající základy krůčků. Sama jej z části připomínala - nestálý, v tanci divoký a přesto elegantní, líbezný, duši blažící. Ti, na které narazila za poslední dva roky, v ní vídali anděla sestoupivšího z nebes, aby místní podpořil svým úsměvem a dodal jim sílu čelit dalším dnům. Možná za to mohla štíhlá postava, útlá v pase i ramenou, dokonce i v bocích jen jemně vyklenutých. Nebo ty dlouhé světlé vlasy v platinovém odstínu, tak zářivé, až čas od času působily jako měsíční paprsky, po nichž bosé tančí víly. Či ty jasně modré oči, velké a kulaté, hluboké, téměř bezedné svou věrností a oddaností? Bledá kůže nepoznamenaná sluncem, díky níž připomínala přízračnou postavu z pohádek, bájí a pověstí? Ať tak či onak, Constance ráda sledovala šťastné úsměvy ve tvářích všech, komu zkřížila cestu, ač znala prvotní reakce - strach. Hrůza z vlků, kteří ji doprovázeli na cestě, hledaje střípky ztracené paměti. Děs z mohutných stvoření po jejím boku, krvelačných šelem, které by se nebály za jiných okolností jít komukoliv po krku, ale takto? Možná tak ukázkově ohrnuly tlamu, ceníc ostré tesáky. Pouštěli hrůzu jen proto, aby ochránili svou svěřenkyni, drobnou omegu, jejich nejmladší přírůstek, tak podivný s těmi dlouhými útlými končetinami bez srsti, vyznačující se chůzí po dvou. V prapodivném odění a dlouhou záplavou zlatavých pramenů něžně se vlnících kolem chladem narůžovělých tváří.
I teď se zlehka červenala, mírně zadýchaná z toho tancování a energie vložené do sebemenšího pohybu, při němž se protáčela, poskakovala, nebo zkrátka střídala nohy v rychlém sledu taktů tvořících rytmus. Z jedné boty vyklepe přebytečnou vodu obrácením jí podrážkou vzhůru, zatímco štíhlou nožku drží vysoko nad zvlněnou hladinou. Že tak odhaluje kotník, holeň, koleno, dokonce i část stehna? To se jí zdá naprosto ukradené pro tento moment, kdy se smíchem vytřepe poslední kapky, než si koženou jezdeckou holínku nasadí zpátky, přehrnujíc přes ní látku sukně, jako by před chvílí neodtajnila část svého těla širému lesu. Vědro z půli naplní chladnou jezerní vodou, vytahujíce ho na břeh, aby do něj v příštím okamžiku ponořila dlaně spojené do mističky. S tou se už už otáčí za jedním z vlků hlídajícím po dívčině boku, vrčení ji však zaskočí natolik, že životodárná voda proteče mezi prsty. Pohled pátrá do všech stran, hledaje viníka, jehož by mohli dravci potrestat za vyrušení z chvilky klidu. Plavé vlasy se svezly na záda při pohybu hlavou, připomínaje o to víc zlatavý vodopád. Snažila se nalézt toho, kdo mohl v příštích několika minutách bojovat o holý život, pokud by své vlčí společníky neuklidnila natolik, aby svou kořist neprohnali na druhou stranu lesa. Něžným dotekem konejší chvějící se těla, vnímala každý sval napnutý k prasknutí, každé zavrčení rezonující nitrem.
To až po chvilce si povšimne postavy splývající s místními stromy díky chytře zvolenému odstínu koženého kabátce a kalhot, díky čemuž se zdál k přehlédnutí. Co už však nešlo ignorovat, byla kuše a šipka zasunutá do tětivy. Vrčení zesilovalo intenzitu s každým dalším bouchnutím srdce, každé odbití odpočítávalo čas do výstřelu. "Ne!" Výkřik vylekal několik ptáků číhajících na kořist padající k zemi, hladoví mrchožrouti, paraziti živící se na mrtvém mase. S hlasitým zvoláním se vznesli do vzduchu zahaleni pláštěm tmavých křídel, zatímco se světlovlasá dívka vrhla vpřed před nejbližšího vlka, zaštiťujíce ho vlastním tělem, ruce rozpřažené do stran. "Prosím! On... On nikomu neublíží!" Zoufalství se nese hlasem, důvěra vložená do rukou neznámého lovce, na němž visí očima plnýma proseb, ať ušetří život nevinného zvířete. "Prosím... Slitujte se, pane..." Bodavá bolest se zařezávala do svalů při křečovitém držení paží ve vzduchu, tělem projížděla vlna chladu zlehka zastrašená teplem vlčího těla za zády. "Prosím, pane... Ušetřete jejich životy..."